My earliest memory is of a pot stand. It is set into a corner with a cupboard on one side and, on the other, a shallow step. This is where my head begins. The step leads to another room, and far on the other side of the room, there is a white-haired woman sitting in a chair.
Discussions with my mother lead to just one pot stand, in a seaside cottage the summer I was eighteen months old. It was, she says, made of black iron and it stood beside a real step and the white-haired woman must be her own mother who died when I was six. This image of her is all that I have, and even then it is not so much an image as a sense. She may have been asleep, but I think she was reading. And there was something very quiet and covert about the pot stand, which was a pyramid affair with shelves for four pots. I can remember a little saucepan on the top shelf. I am tempted to say that there was a big saucepan on the bottom one, but this is pushing things a bit. I would give anything to remember what the lino was like.
At nine months, the baby puts her head in a pot and says, Aaah Aaah Aaah. She says it very gently and listens to the echo. She has discovered this all by herself. By way of celebration, I put my own head into the pot and say, Aaah Aaah Aaah. Then she does it again. Then I do it again. And so on.
The rest of my family don’t believe that I remember the pot stand, on the grounds that it is a stupid memory and, anyway, I was far too young. It is the job of families to reject each other’s memories, even the pleasant ones, and being the youngest I am sometimes forced to fight for the contents of my own head. But my brother broke his elbow that summer. My mother had to take him to hospital in Dublin and my grandmother looked after us while she was away. This was the first time in my life that I was without my mother for any length of time. If she had stayed, then am certain that I would not have remembered anything at all of that house — not the pot stand, and not my grandmother either.
We pilfer our own memories, we steal them from the world and salt them away.
I first left the baby when she was four months old. Some of the days when I was away, she spent with my mother. I wonder what image might remain with her from that time: a colour, a smell, a combination of shapes perhaps, affectless and still — and in the distance, someone. Just that. Someone.
And in the foreground? The carpet perhaps. I hope she remembers my parents’ carpet, the one I remember as a child, with a pattern of green leaves like stepping-stones all the way down the hall.
I have another, possibly earlier, memory of pulling the wallpaper off the wall from between the bars of my cot. My mother is absent from this scene too, but though the Pot Stand Memory is neither happy nor unhappy, this one is quite thrilling. I almost certainly ate the paper. The plaster underneath it was pink and powdery, and I imagine now that I can remember the shivery taste of it. I also remember the shape of the tear on the wall, or I think I do. At any rate, I see it in my mind’s eye — a seam on the left, stunningly straight, with four gammy strips pulled away, like a fat raggedy set of fingers, on the right.
I know this memory is, in some sense, true, but when I try to chase it, it disappears. It exists in peripheral vision, and presents itself only when I focus on something else — like typing, for example. When I stop writing this sentence and look up from the screen to try to see the pattern of the wallpaper — a blank. Memories, by their nature, may not be examined, and the mind’s eye is not the eye we use, for example, to cross the road.
I wonder if this is the way that the baby sees things: vaguely and all at once. I imagine it to be a very emotional way to exist in the world. Perhaps I am being romantic — but the visual world yields nothing but delight to her. There are (it seems) no horrors, no frights. Tiny babies see only in monochrome. I imagine colour leaking into her head like a slowly adjusted screen — tremendously slow, like a vegetable television growing silently in the corner of the room. I imagine her focus becoming sharper and deeper, like some infinitely stoned cameraman adjusting his lens. ‘Oh,’ she says — or something that is the precursor to ‘Oh’, a shallow inhalation, a stillness as she is caught by something, and begins to stalk it: careful, rapt — the most beautiful sound in the world: the sound of a baby’s wondering breath.
Something pulls in me when she is caught like this. For months I am a slave to her attention. The world is all colour, light and texture and I am her proud companion. I have no choice. None of us do. In a café, three women look over to smile at her, and then, as one, they look up. ‘Oh, she likes the light,’ says one, and this fact pleases us all. Immensely.
The light, of course, is horrible, and this is one of the reasons mothers think they are losing their minds: this pride in the baby looking at the light, this pride in the light as they introduce it to the baby, ‘Yes, the light!’ There is a certain zen to it; the world simple and new as we all stop to admire the baby admiring a wrought-iron candelabra with peculiar dangly bits and five — yes, five! — glowing, tulip-shaped bulbs.
She is years away from knowing from what ‘five’ might be, but maybe she already gets the ‘fiveness’ of it. This is the way her eyes move: One, one more! Another one! All of them! The other two. The first one again, another one! Something else.
Sometimes she holds her hand up like the baby Christ, and looks as though she contains everything, and understands it all. I do not ask to be forgiven, but still I feel redemption in the completeness of her gaze. And I feel the redemption in her fat baby wrists and her infinitely fine, fat baby’s hand. The baby is a blessing, but sometimes she does, she must, also bless, which is to say that she simply sees, and lifts her hand, as a sign.
I pick the baby up and we look in the wardrobe mirror, which has always been for her a complicated delight: What is it? It’s a baby! She smiles, it smiles back! (Complication upon complication! It’s me! It’s me! she says, and all her synapses, as I imagine, going ping! ping! ping!) She sees me smiling at her in the mirror; she sees her mother turning to smile at her in the room, and oh, it’s too much, she lunges forwards to examine the knob on the wardrobe door.
There are actually two knobs on the wardrobe. One is wooden and the other, for some reason, is an amber-coloured plastic. The baby goes from one to the other and back again. One of the first confusions in her young life was when myself and Martin both looked at her at the same time: ‘Oh no, there’s two of them.’ It almost felt unfair.
As she grew older, there was nothing she liked more than to be held by one of us and to look at the other, in a somewhat haughty way. Older still, she is completely content when the two of us are with her, quietly in a room. She has travelled from one, to two, perhaps to many. I think of this as she goes from the wooden knob to the amber one — a fairy tale of sameness and difference. This one. That one.
Of course, the first difference between this and the other is not between mother and father, or even between baby and ‘baby in the mirror’, but between one breast and . . . the other! If women had five teats, then mankind might, by now, be living on the moon.
Yesterday, it was warm, and I took off her socks and stood her on the grass. She loved this, but maybe not so much as I did — her first experience of grass. For her, this green stuff was just as different and as delicious as everything else — the ‘first’ was all mine. Sometimes, I feel as though I am introducing her to my own nostalgia for the world.
In the meantime, grass is green and springy and amazingly multiple and just itself. It might even be edible. Everything goes into her mouth. This is the taste of yellow. This is the taste of blue. Since she started moving about she has also experienced the taste of turf, of yesterday’s toast, and probably of mouse droppings, because it was weeks before I realised we were not alone in the house. Paper remains her ultimate goal, and she looks over her shoulder now to check if I am around. That wallpaper looks nice.
I really do wish I could remember my own wallpaper, instead of just the tear I made in it. The baby sleeps in my cot now — the one my father made over forty years ago with some half-inch dowel, and a fairly ingenious sliding mechanism for the side to be let down. I sat beside it one night, feeding her, and I tried to remember what it was like to be inside; the view between the bars and the ripped wallpaper on the wall. Someone, over the years, had painted it nursery blue, but I remembered a green colour, I could almost recall chewing the cross bar at the top. The baby sucked, her eyelashes batting slowly over a drunken, surrendered gaze, and as my attention wandered I saw, under a chip in the blue paint, the very green I ate as a child. A strong and distant emotion washed briefly over me and was gone.
My mother, or someone, pulled the cot away from the wall and, in time, the wallpaper I do not remember was replaced with wallpaper that I do remember (flowers of blue, block-printed on white). Babies love pattern so much I have begun to regret my own attempts at tastefulness. Not a single curlicued carpet for her to crawl over, not a single flower on the wall. Even her toys are in primary colours and her mobile is from the Tate, cut-out shapes, like a Mondrian floating free.
Once I stop trying, I seem to remember my mother giving out to me about the ripped-up wall. She would have been upset about the wallpaper. Perhaps this is why I remember it. It was my first real experience of ‘NO!’
My own child thinks No! is a game. I say it once and she pauses. I say it twice and she looks at me. I say it three times and she laughs. The punch-line!
Tasteful as it is, she loves the mobile. It has a big red circle that spins slowly to blue, and a little square that goes from black to white. There are various rectangles that don’t particularly obsess her but, taken all in all, it is the thing she likes most in the world.
We moved when she was nearly eight months old, and it was another two weeks before I got round to stringing up the mobile for her again. When it was done, she shuddered with delight. It happened to her all in spasm. She realised, not only that the mobile was there, but also that it had once been gone. She remembered it. In order to do this she needed to see three things: the mobile in the old flat, the new room without the mobile, the new room with the mobile. Memory is not a single thing.
Martin says that his first memory, which is of one brother breaking a blue plastic jug over another brother’s head, is false. His mother tells him that they never did have a slender, pale blue plastic jug. He thinks he dreamt about the jug, and that the dream also contained the idea that this was his first memory, as he dreamt a subsequent ‘first memory’ of people waving to him from a plane while he stood in the garden below. He was convinced for years that this was real. This makes me think that we are very young when we search for our first memory — that single moment when we entered the stream of time.
My own mother, who is curator and container of many things, among them the memory of my pot stand, worries that she is getting forgetful. The distant past is closer all the time, she says. If this is true, then the memory of her own mother is getting stronger now; sitting in a house by the sea, surrounded by children who are variously delighted, or worried, or concentrating on other things.
When you think about it, the pots can’t have stayed there for long. I would have pulled them down. There would have been noise, though my memory of them is notably, and utterly, silent. Perhaps what I remember is the calm before a chaos of sound and recrimination. That delicious, slow moment, when a baby goes very, very quiet, knowing it is about to be found out.
The other morning, the baby (silently) reached the seedlings I have under the window, and she filled her mouth with a handful of hardy annuals and potting compost. I tried to prise her mouth open to get the stuff out. She clamped it shut. She bit me (by accident). She started to cry. When she cried, her mouth opened. She was undone by her own distress and this seemed so unfair to me that I left her to it. I hadn’t the heart. Besides, it said on the pack that the compost was sterilised.
But she will not let my finger into her mouth, now, even to check for a tooth (she is very proud of her teeth), and when she clamps it shut and turns away she is saying, ‘Me,’ loud and clear. ‘Oh,’ a friend said, when she started to crawl, ‘it’s the beginning of the end,’ and I knew what she meant. It is the beginning of the end of a romance between a woman who has forgotten who she is and a child who does not yet know.
Until one day there will come a moment, delightful or banal, ordinary or strange, that she will remember for the rest of her life.
Anne Enright, 'Time' in Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 65-72.
V mojí nejranější vzpomínce figuruje stojan, který sloužil k ukládání hrnců. Je zasazen do rohu mezi kuchyňskou linku na jedné straně a nízkým schodem na té druhé. To mi vytane na mysli jako první. Ten schod vede do vedlejší místnosti, na jejíž opačné straně na židli sedí bělovlasá žena.
Po diskusi jsme s matkou došly k jedinému takovému stojanu, nacházel se v domku na pobřeží – to léto, kdy mi bylo osmnáct měsíců. Byl, jak tvrdí máma, vyroben ze železných trubek a skutečně stál vedle schodu, a ta bělovlasá žena musela být její matka, která zemřela, když mi bylo šest. Tohle je jediná vzpomínka, kterou na ni mám, a ani to není vzpomínka jako taková, spíš pocit. Možná spala, ale myslím, že něco četla. A na tom stojanu, který se od podstavce směrem nahoru zužoval, a do jehož jednotlivých pater se vešly celkem čtyři hrnce, bylo něco tichého a tajemného. Vybavuje se mi malý kastrůlek na nejvrchnější polici. Něco mi říká, že tu nejspodnější obýval velký kastrol, ale to už si možná trochu vymýšlím. Dala bych cokoliv za to, abych si vzpomněla, jak vypadalo lino.
Devítiměsíční holčička strčí hlavu do hrnce a řekne: ááá ááá ááá. Říká to opravdu jemně a poslouchá ozvěnu. Přišla na to úplně sama. Na oslavu taky strkám hlavu do toho hrnce a říkám: ááá ááá ááá. Ona to potom zopakuje. A pak zase já. A tak dále.
Zbytek rodiny mi nevěří, že si ty police s hrnci pamatuji, protože jednak je to hloupá vzpomínka, a navíc jsem byla moc malá. Úkolem rodin je vzájemně odmítat vzpomínky ostatních, i když jsou příjemné, a protože jsem nejmladší, jsem občas nucena za to, co mi uvízlo v paměti, bojovat. Ale bratr si to léto zlomil loket. Máma ho musela odvézt do nemocnice v Dublinu a nás mezitím hlídala babička. To bylo poprvé, co jsem se ocitla bez maminky. Jsem si jistá, že kdyby zůstala, nic bych si z toho domku nepamatovala – ani stojan, ani babičku.
Krademe vlastní vzpomínky, zcizíme je světu a pak si je kdesi pečlivě schováváme.
Já jsem svou holčičku opustila poprvé, když jí byly čtyři měsíce. Když jsem byla pryč, strávila několik dní s mou matkou. Zajímalo by mě, jaký obraz by jí z té doby mohl uvíznout v paměti: barva, vůně, možná kombinace tvarů, bez jakýchkoliv pocitů a nehybná – a v dálce: někdo. Jen to. Někdo.
A v popředí? Možná koberec. Doufám, že si pamatuje koberec mých rodičů, ten, který si já pamatuji z dětství, se vzorem zelených listů, které vedou jako nášlapné kameny po délce celé chodby.
Mám další, pravděpodobně ještě starší vzpomínku, jak mezi šprušlemi postýlky trhám tapetu ze zdi. Ani v této vzpomínce nefiguruje moje máma, a zatímco vzpomínka na police s hrnci není ani šťastná, ani nešťastná, tahle je docela vzrušující. Skoro určitě jsem tu tapetu jedla. Omítka pod ní byla růžová a sypala se, a já si teď představuji, že si pamatuji ty šupinky na jazyku. A taky si pamatuji, tedy alespoň si to myslím, tvar díry na zdi. Každopádně to vidím před očima – vlevo spoj, úžasně rovný, napravo potom čtyři rozličně utržené proužky připomínající tlusté olezlé prsty.
Tak nějak tuším, že je tahle vzpomínka pravdivá, ale když se jí pokouším dát tvar, zmizí. Existuje v periferním vidění a ukáže se, jen když se soustředím na něco jiného – například na psaní. Jakmile přestanu psát tuhle větu a zvednu oči od monitoru ve snaze vybavit si vzor na té tapetě – nic. Ze své podstaty nemusí být vzpomínky zkoumány, a naše vnitřní oko není stejné jako oči, kterýma se rozhlížíme, než přejdeme silnici.
Zajímalo by mě, jestli takhle svět vidí děti: matně a všechno najednou. Taková existence musí být podle mě plná spousty emocí. Možná jsem romantik, ale viditelný svět mé dceři nepřináší nic než radost. Neexistují (zdá se) žádné hrůzy ani strach. Miminka vidí pouze černobíle. Představuji si barvu, která jí prosakuje do hlavy, jako když se pomalu zaostřuje obrazovka – neuvěřitelně pomalu a tiše rostoucí zelenina v podobě televize v rohu místnosti. Představuji si, jak moje děvčátko ostří, čím dál lépe, jako naprosto sjetý kameraman, který si nastavuje objektiv. Řekne „ach,“ – nebo něco, co je předchůdcem „ach,“ mělký nádech, pak klid, jak ji něco zaujme, a začne to pronásledovat: opatrná, uchvácená. Je to nejkrásnější zvuk na světě: zvuk dechu dítěte, které žasne.
Něco mě k ní táhne, když je takhle zaujatá. Jsem otrokem její pozornosti už celé měsíce. Svět je plný barev, světla a hmatových vjemů a já jsem jejím hrdým průvodcem. Nemám jinou možnost. Tu nemá nikdo z nás. V kavárně se na ni tři povídající si ženy podívají, usmějí se na ni a jako na povel všechny obrátí zrak vzhůru. „Aha, líbí se jí to světlo,“ praví jedna, a ta skutečnost nás všechny nadchne. Nesmírně.
Světlo je samozřejmě příšerné a kvůli takovým věcem si matky myslí, že přicházejí o rozum: jsou hrdé na dítě, protože ho zajímá lustr a jsou hrdé na světlo, které dítěti ukazují: „Ano, světlo!“ Je v tom určitý klid, jednoduchý a nový svět, kde všichni najednou zpomalíme a obdivujeme dítě, které obdivuje kovaný železný svícen s prazvláštními visacími ozdobami a pět – ano, pět! – žárovek ve tvaru tulipánu.
Bude trvat ještě roky, než pochopí, co znamená „pět,“ ale možná už tu „pětičlennost“ vnímá. Její oči se podle toho pohybují: jedna, a další! A ještě další! Všechny. Další dvě. Zase ta první, a další! Něco jiného.
Někdy zvedne ruku jako Jezulátko, jako by vše obsáhla a všemu rozuměla. Nežádám o odpuštění, ale přesto cítím v úplnosti jejího pohledu vykoupení. A cítím vykoupení i v jejích baculatých dětských zápěstích a v její neskutečně jemné a tlusťoučké dětské ručičce. Ta holčička je požehnáním, ale někdy i ona sama žehná. Musí. V podstatě stačí, že něco spatří a zdvihne ruku na znamení.
Zvednu ji a společně koukáme do zrcadla na dveřích skříně, které pro ni odjakživa představuje komplikovaný požitek: co to je? To je děťátko! Usměje se a ono se taky usměje! (Další a další komplikace! „To jsem já! To jsem já!“ říká, a já si představuji, jak všechny její synapse tou námahou jen jiskří. Vidí mě usmívat se na ni v zrcadle; vidí, jak se její maminka otáčí, aby se na ni v místnosti usmála, a už je toho moc. Vymrští se dopředu, aby prozkoumala úchytku na dveřích skříně.
Ve skutečnosti jsou na skříni úchytky dvě. Jedna je bůhvíproč dřevěná a druhá je vyrobená z plastu jantarové barvy. Holčička sahá na jednu, na druhou, a pak znova na tu první. Jedním ze zmatků v počátcích jejího života bylo, když jsme se na ni s Martinem dívali současně: „No ne, oni jsou dva.“ Div mi to nepřipadalo nespravedlivé.
Jak rostla, měla ze všeho nejraději nechat se jedním z nás nosit a dívat se na toho druhého tak nějak nadutě. A teď, když už je větší, jí naprosto vyhovuje, když jsme s ní oba potichu v jedné místnosti. Pokročila od jedné ke dvěma a možná i k většímu počtu. Tohle mě napadá, když přeskakuje mezi dřevěnou a jantarovou úchytkou – pohádka o stejnosti a jinakosti. Tahle. Tamta.
První rozdíl mezi tímhle a tím druhým samozřejmě není ten mezi matkou a otcem nebo dokonce mezi dítětem a „dítětem v zrcadle,“ ale mezi jedním prsem a… tím druhým! Pokud by ženy měly po pěti bradavkách, lidstvo už by bydlelo na Měsíci.
Včera bylo teplo, a tak jsem jí sundala ponožky a postavila ji na trávu. Líbilo se jí to, ale mně možná ještě víc – její první seznámení s trávou. Pro ni byl ten zelený koberec úplně stejně jinaký a chutný jako cokoliv jiného – to „poprvé“ bylo jen moje. Někdy mám pocit, jako bych jí ukazovala svou vlastní nostalgii, kterou cítím ke světu.
Zatímco já přemýšlím, tráva je zelená, raší a je úžasně rozmanitá, prostě sama sebou. Dokonce se dá i jíst. Ona všechno strká do pusy. Takhle chutná žlutá. A takhle zase modrá. Od té doby, co začala lézt, stihla ochutnat hlínu, okoralý chleba od včera a pravděpodobně i myší bobky, protože to, že nejsme v domě sami, mi došlo až o pár týdnů později. Jejím nejvyšším cílem zůstává papír a vždycky se kouká přes rameno, jestli nejsem v dohledu. Ta tapeta vypadá lahodně.
Opravdu bych si přála, abych si pamatovala tu svoji tapetu, nejen tu díru, kterou jsem v ní udělala. Děvčátko teď spí v mé postýlce – té, kterou můj otec vyrobil před více než čtyřiceti lety, má asi centimetr tlusté šprušle a docela důmyslný posuvný mechanismus na spuštění jedné bočnice. Když jsem vedle té postýlky jedné noci seděla a krmila svou dceru, pokoušela jsem se si vzpomenout, jaké to bylo ležet v té postýlce, ten pohled na tu potrhanou tapetu zpoza šprušlí. Někdo postýlku v průběhu let přetřel na miminkovsky modrou, ale já si pamatuji, že bývala zelená. Skoro si vybavuji, jak okusuji vrchní okraj postýlky. Holčička pila a skrze řasy na mhouřících se očích na mě opile a odevzdaně koukala. Jak mi oči brouzdaly okolo, všimla jsem si pod odštípnutou modrou barvou té zelené, kterou jsem jako dítě okusovala. Na moment mě přepadl silný, ale vzdálený pocit, a najednou byl zase pryč.
Moje máma nebo někdo jiný odtáhl dětskou postýlku ode zdi a časem byla ta tapeta, kterou si nepamatuji, nahrazena tou, kterou si pamatuji (modré květy tištěné na bílé). Děti milují vzory natolik, že jsem sama začala litovat svých pokusů řídit se vkusem. Žádný vzorovaný koberec, po kterém by se mohla plazit, ani jediný květ na zdi. Dokonce i hračky má v základních barvách. Kolotoč nad postýlkou jsem koupila v galerii Tate, zdobí ho různé tvary, jako by se nad postýlkou vznášel obraz od Mondriana.
Jakmile se přestanu snažit, uvědomím si, že mi matka vyčinila za tu potrhanou tapetu. Byla kvůli tomu rozzlobená. Možná proto si to pamatuji. Tenkrát jsem poprvé slyšela důrazné „NE!“
Moje vlastní dcera si myslí, že „Ne!“ je hra. Řeknu to jednou a ona se zastaví. Řeknu to podruhé a ona se na mě podívá. Zopakuji to potřetí a ona se rozesměje. A to je vrchol legrace!
Přestože je tak vkusný, má ten kolotoč ráda. Je na něm velký červený kruh, který se pomalu točí do modra, a malý čtverec, který přechází z černé do bílé. Jsou tam taky různé obdélníky, které ji nijak zvlášť nezajímají, ale stejně je to její nejoblíbenější věc.
Přestěhovali jsme se, když jí bylo skoro osm měsíců, a trvalo další dva týdny, než jsem jí ten kolotoč znovu nad postýlku pověsila. Jakmile tam zase byl, zachvěla se radostí. Stalo se to ve vteřině. Uvědomila si nejen to, že tam ten kolotoč je, ale taky že byl pryč. Pamatovala si ho. Aby se to mohlo stát, musela si uvědomit tři věci: kolotoč ve starém bytě, nový pokoj bez něj, a nakonec s ním. Paměť se nesestává z jednotlivých vzpomínek.
Martin říká, že jeho první vzpomínka, ve které jeden z jeho bratrů rozbíjí modrou plastovou konvičku o hlavu druhého bratra, není pravdivá. Jeho matka mu tvrdí, že nikdy neměli vysokou světle modrou plastovou konvičku. Martin si myslí, že se mu o ní zdálo, a že součástí toho snu byla skutečnost, že se jedná o jeho první vzpomínku, protože se mu zdála ještě další „první vzpomínka,“ jak na něj, když stojí na zahradě, mávají lidé z letadla. Roky věřil, že je to pravda. Proto si myslím, že první vzpomínku hledáme velmi brzo, hledáme ten konkrétní moment, kdy jsme vstoupili do proudu času.
Moje maminka, která je zdrojem a pamětníkem mnoha věcí, mezi než spadá i moje vzpomínka na stojan na hrnce, se obává, že se jí zhoršuje paměť. Tvrdí, že daleká minulost je čím dál blíž. Pokud je to pravda, pak se vzpomínka na její matku sedící v tom domku u moře, obklopenou dětmi různých nálad, postupem času zesiluje.
Když se nad tím zamyslíte, ty hrnce tam nemohly vydržet moc dlouho. Sundávala bych je. Byl by tam hluk, a moje vzpomínka na ně je překvapivě naprosto tichá. Možná si pamatuji klid před bouří plnou hluku a obviňování. Ten báječný, zpomalený okamžik, kdy je dítě najednou úplně potichu, protože čeká, až se přijde na to, co provedlo.
Nedávno se má dcera ráno (potichu) připlížila k sazenicím, které jsem měla pod oknem, a pusu si nacpala mrazuvzdornými letničkami a substrátem. Snažila jsem se jí pusu otevřít a všechno to dostat ven. Ona sevřela rty. A nechtěně mě kousla. Začala plakat. A při tom breku otevřela ústa. Protože to způsobila její úzkost, přišlo mi to nespravedlivé, takže jsem ji nechala. Neměla jsem na to srdce. Stejně byl na tom pytli s kompostem nápis, že je sterilizovaný.
Ona mě teď ale nenechá strčit jí prst do pusy, ani abych se jí podívala na zoubky (na které je náležitě hrdá). Pokaždé sevře rty, odvrátí se a jasně a zřetelně tím říká: „já.“ Když začala lézt, kamarádka mi řekla, že je to začátek konce, a já věděla, co tím myslí. Je to začátek konce románku mezi ženou, která zapomněla, kým je, a dítětem, které to ještě neví.
Až jednoho dne přijde okamžik, nádherný nebo banální, obyčejný nebo podivný, který si bude pamatovat po zbytek svého života.
My earliest memory is of a pot stand. It is set into a corner with a cupboard on one side and, on the other, a shallow step. This is where my head begins. The step leads to another room, and far on the other side of the room, there is a white-haired woman sitting in a chair.
Discussions with my mother lead to just one pot stand, in a seaside cottage the summer I was eighteen months old. It was, she says, made of black iron and it stood beside a real step and the white-haired woman must be her own mother who died when I was six. This image of her is all that I have, and even then it is not so much an image as a sense. She may have been asleep, but I think she was reading. And there was something very quiet and covert about the pot stand, which was a pyramid affair with shelves for four pots. I can remember a little saucepan on the top shelf. I am tempted to say that there was a big saucepan on the bottom one, but this is pushing things a bit. I would give anything to remember what the lino was like.
At nine months, the baby puts her head in a pot and says, Aaah Aaah Aaah. She says it very gently and listens to the echo. She has discovered this all by herself. By way of celebration, I put my own head into the pot and say, Aaah Aaah Aaah. Then she does it again. Then I do it again. And so on.
The rest of my family don’t believe that I remember the pot stand, on the grounds that it is a stupid memory and, anyway, I was far too young. It is the job of families to reject each other’s memories, even the pleasant ones, and being the youngest I am sometimes forced to fight for the contents of my own head. But my brother broke his elbow that summer. My mother had to take him to hospital in Dublin and my grandmother looked after us while she was away. This was the first time in my life that I was without my mother for any length of time. If she had stayed, then am certain that I would not have remembered anything at all of that house — not the pot stand, and not my grandmother either.
We pilfer our own memories, we steal them from the world and salt them away.
I first left the baby when she was four months old. Some of the days when I was away, she spent with my mother. I wonder what image might remain with her from that time: a colour, a smell, a combination of shapes perhaps, affectless and still — and in the distance, someone. Just that. Someone.
And in the foreground? The carpet perhaps. I hope she remembers my parents’ carpet, the one I remember as a child, with a pattern of green leaves like stepping-stones all the way down the hall.
I have another, possibly earlier, memory of pulling the wallpaper off the wall from between the bars of my cot. My mother is absent from this scene too, but though the Pot Stand Memory is neither happy nor unhappy, this one is quite thrilling. I almost certainly ate the paper. The plaster underneath it was pink and powdery, and I imagine now that I can remember the shivery taste of it. I also remember the shape of the tear on the wall, or I think I do. At any rate, I see it in my mind’s eye — a seam on the left, stunningly straight, with four gammy strips pulled away, like a fat raggedy set of fingers, on the right.
I know this memory is, in some sense, true, but when I try to chase it, it disappears. It exists in peripheral vision, and presents itself only when I focus on something else — like typing, for example. When I stop writing this sentence and look up from the screen to try to see the pattern of the wallpaper — a blank. Memories, by their nature, may not be examined, and the mind’s eye is not the eye we use, for example, to cross the road.
I wonder if this is the way that the baby sees things: vaguely and all at once. I imagine it to be a very emotional way to exist in the world. Perhaps I am being romantic — but the visual world yields nothing but delight to her. There are (it seems) no horrors, no frights. Tiny babies see only in monochrome. I imagine colour leaking into her head like a slowly adjusted screen — tremendously slow, like a vegetable television growing silently in the corner of the room. I imagine her focus becoming sharper and deeper, like some infinitely stoned cameraman adjusting his lens. ‘Oh,’ she says — or something that is the precursor to ‘Oh’, a shallow inhalation, a stillness as she is caught by something, and begins to stalk it: careful, rapt — the most beautiful sound in the world: the sound of a baby’s wondering breath.
Something pulls in me when she is caught like this. For months I am a slave to her attention. The world is all colour, light and texture and I am her proud companion. I have no choice. None of us do. In a café, three women look over to smile at her, and then, as one, they look up. ‘Oh, she likes the light,’ says one, and this fact pleases us all. Immensely.
The light, of course, is horrible, and this is one of the reasons mothers think they are losing their minds: this pride in the baby looking at the light, this pride in the light as they introduce it to the baby, ‘Yes, the light!’ There is a certain zen to it; the world simple and new as we all stop to admire the baby admiring a wrought-iron candelabra with peculiar dangly bits and five — yes, five! — glowing, tulip-shaped bulbs.
She is years away from knowing from what ‘five’ might be, but maybe she already gets the ‘fiveness’ of it. This is the way her eyes move: One, one more! Another one! All of them! The other two. The first one again, another one! Something else.
Sometimes she holds her hand up like the baby Christ, and looks as though she contains everything, and understands it all. I do not ask to be forgiven, but still I feel redemption in the completeness of her gaze. And I feel the redemption in her fat baby wrists and her infinitely fine, fat baby’s hand. The baby is a blessing, but sometimes she does, she must, also bless, which is to say that she simply sees, and lifts her hand, as a sign.
I pick the baby up and we look in the wardrobe mirror, which has always been for her a complicated delight: What is it? It’s a baby! She smiles, it smiles back! (Complication upon complication! It’s me! It’s me! she says, and all her synapses, as I imagine, going ping! ping! ping!) She sees me smiling at her in the mirror; she sees her mother turning to smile at her in the room, and oh, it’s too much, she lunges forwards to examine the knob on the wardrobe door.
There are actually two knobs on the wardrobe. One is wooden and the other, for some reason, is an amber-coloured plastic. The baby goes from one to the other and back again. One of the first confusions in her young life was when myself and Martin both looked at her at the same time: ‘Oh no, there’s two of them.’ It almost felt unfair.
As she grew older, there was nothing she liked more than to be held by one of us and to look at the other, in a somewhat haughty way. Older still, she is completely content when the two of us are with her, quietly in a room. She has travelled from one, to two, perhaps to many. I think of this as she goes from the wooden knob to the amber one — a fairy tale of sameness and difference. This one. That one.
Of course, the first difference between this and the other is not between mother and father, or even between baby and ‘baby in the mirror’, but between one breast and . . . the other! If women had five teats, then mankind might, by now, be living on the moon.
Yesterday, it was warm, and I took off her socks and stood her on the grass. She loved this, but maybe not so much as I did — her first experience of grass. For her, this green stuff was just as different and as delicious as everything else — the ‘first’ was all mine. Sometimes, I feel as though I am introducing her to my own nostalgia for the world.
In the meantime, grass is green and springy and amazingly multiple and just itself. It might even be edible. Everything goes into her mouth. This is the taste of yellow. This is the taste of blue. Since she started moving about she has also experienced the taste of turf, of yesterday’s toast, and probably of mouse droppings, because it was weeks before I realised we were not alone in the house. Paper remains her ultimate goal, and she looks over her shoulder now to check if I am around. That wallpaper looks nice.
I really do wish I could remember my own wallpaper, instead of just the tear I made in it. The baby sleeps in my cot now — the one my father made over forty years ago with some half-inch dowel, and a fairly ingenious sliding mechanism for the side to be let down. I sat beside it one night, feeding her, and I tried to remember what it was like to be inside; the view between the bars and the ripped wallpaper on the wall. Someone, over the years, had painted it nursery blue, but I remembered a green colour, I could almost recall chewing the cross bar at the top. The baby sucked, her eyelashes batting slowly over a drunken, surrendered gaze, and as my attention wandered I saw, under a chip in the blue paint, the very green I ate as a child. A strong and distant emotion washed briefly over me and was gone.
My mother, or someone, pulled the cot away from the wall and, in time, the wallpaper I do not remember was replaced with wallpaper that I do remember (flowers of blue, block-printed on white). Babies love pattern so much I have begun to regret my own attempts at tastefulness. Not a single curlicued carpet for her to crawl over, not a single flower on the wall. Even her toys are in primary colours and her mobile is from the Tate, cut-out shapes, like a Mondrian floating free.
Once I stop trying, I seem to remember my mother giving out to me about the ripped-up wall. She would have been upset about the wallpaper. Perhaps this is why I remember it. It was my first real experience of ‘NO!’
My own child thinks No! is a game. I say it once and she pauses. I say it twice and she looks at me. I say it three times and she laughs. The punch-line!
Tasteful as it is, she loves the mobile. It has a big red circle that spins slowly to blue, and a little square that goes from black to white. There are various rectangles that don’t particularly obsess her but, taken all in all, it is the thing she likes most in the world.
We moved when she was nearly eight months old, and it was another two weeks before I got round to stringing up the mobile for her again. When it was done, she shuddered with delight. It happened to her all in spasm. She realised, not only that the mobile was there, but also that it had once been gone. She remembered it. In order to do this she needed to see three things: the mobile in the old flat, the new room without the mobile, the new room with the mobile. Memory is not a single thing.
Martin says that his first memory, which is of one brother breaking a blue plastic jug over another brother’s head, is false. His mother tells him that they never did have a slender, pale blue plastic jug. He thinks he dreamt about the jug, and that the dream also contained the idea that this was his first memory, as he dreamt a subsequent ‘first memory’ of people waving to him from a plane while he stood in the garden below. He was convinced for years that this was real. This makes me think that we are very young when we search for our first memory — that single moment when we entered the stream of time.
My own mother, who is curator and container of many things, among them the memory of my pot stand, worries that she is getting forgetful. The distant past is closer all the time, she says. If this is true, then the memory of her own mother is getting stronger now; sitting in a house by the sea, surrounded by children who are variously delighted, or worried, or concentrating on other things.
When you think about it, the pots can’t have stayed there for long. I would have pulled them down. There would have been noise, though my memory of them is notably, and utterly, silent. Perhaps what I remember is the calm before a chaos of sound and recrimination. That delicious, slow moment, when a baby goes very, very quiet, knowing it is about to be found out.
The other morning, the baby (silently) reached the seedlings I have under the window, and she filled her mouth with a handful of hardy annuals and potting compost. I tried to prise her mouth open to get the stuff out. She clamped it shut. She bit me (by accident). She started to cry. When she cried, her mouth opened. She was undone by her own distress and this seemed so unfair to me that I left her to it. I hadn’t the heart. Besides, it said on the pack that the compost was sterilised.
But she will not let my finger into her mouth, now, even to check for a tooth (she is very proud of her teeth), and when she clamps it shut and turns away she is saying, ‘Me,’ loud and clear. ‘Oh,’ a friend said, when she started to crawl, ‘it’s the beginning of the end,’ and I knew what she meant. It is the beginning of the end of a romance between a woman who has forgotten who she is and a child who does not yet know.
Until one day there will come a moment, delightful or banal, ordinary or strange, that she will remember for the rest of her life.
Anne Enright, 'Time' in Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 65-72.
V mojí nejranější vzpomínce figuruje stojan, který sloužil k ukládání hrnců. Je zasazen do rohu mezi kuchyňskou linku na jedné straně a nízkým schodem na té druhé. To mi vytane na mysli jako první. Ten schod vede do vedlejší místnosti, na jejíž opačné straně na židli sedí bělovlasá žena.
Po diskusi jsme s matkou došly k jedinému takovému stojanu, nacházel se v domku na pobřeží – to léto, kdy mi bylo osmnáct měsíců. Byl, jak tvrdí máma, vyroben ze železných trubek a skutečně stál vedle schodu, a ta bělovlasá žena musela být její matka, která zemřela, když mi bylo šest. Tohle je jediná vzpomínka, kterou na ni mám, a ani to není vzpomínka jako taková, spíš pocit. Možná spala, ale myslím, že něco četla. A na tom stojanu, který se od podstavce směrem nahoru zužoval, a do jehož jednotlivých pater se vešly celkem čtyři hrnce, bylo něco tichého a tajemného. Vybavuje se mi malý kastrůlek na nejvrchnější polici. Něco mi říká, že tu nejspodnější obýval velký kastrol, ale to už si možná trochu vymýšlím. Dala bych cokoliv za to, abych si vzpomněla, jak vypadalo lino.
Devítiměsíční holčička strčí hlavu do hrnce a řekne: ááá ááá ááá. Říká to opravdu jemně a poslouchá ozvěnu. Přišla na to úplně sama. Na oslavu taky strkám hlavu do toho hrnce a říkám: ááá ááá ááá. Ona to potom zopakuje. A pak zase já. A tak dále.
Zbytek rodiny mi nevěří, že si ty police s hrnci pamatuji, protože jednak je to hloupá vzpomínka, a navíc jsem byla moc malá. Úkolem rodin je vzájemně odmítat vzpomínky ostatních, i když jsou příjemné, a protože jsem nejmladší, jsem občas nucena za to, co mi uvízlo v paměti, bojovat. Ale bratr si to léto zlomil loket. Máma ho musela odvézt do nemocnice v Dublinu a nás mezitím hlídala babička. To bylo poprvé, co jsem se ocitla bez maminky. Jsem si jistá, že kdyby zůstala, nic bych si z toho domku nepamatovala – ani stojan, ani babičku.
Krademe vlastní vzpomínky, zcizíme je světu a pak si je kdesi pečlivě schováváme.
Já jsem svou holčičku opustila poprvé, když jí byly čtyři měsíce. Když jsem byla pryč, strávila několik dní s mou matkou. Zajímalo by mě, jaký obraz by jí z té doby mohl uvíznout v paměti: barva, vůně, možná kombinace tvarů, bez jakýchkoliv pocitů a nehybná – a v dálce: někdo. Jen to. Někdo.
A v popředí? Možná koberec. Doufám, že si pamatuje koberec mých rodičů, ten, který si já pamatuji z dětství, se vzorem zelených listů, které vedou jako nášlapné kameny po délce celé chodby.
Mám další, pravděpodobně ještě starší vzpomínku, jak mezi šprušlemi postýlky trhám tapetu ze zdi. Ani v této vzpomínce nefiguruje moje máma, a zatímco vzpomínka na police s hrnci není ani šťastná, ani nešťastná, tahle je docela vzrušující. Skoro určitě jsem tu tapetu jedla. Omítka pod ní byla růžová a sypala se, a já si teď představuji, že si pamatuji ty šupinky na jazyku. A taky si pamatuji, tedy alespoň si to myslím, tvar díry na zdi. Každopádně to vidím před očima – vlevo spoj, úžasně rovný, napravo potom čtyři rozličně utržené proužky připomínající tlusté olezlé prsty.
Tak nějak tuším, že je tahle vzpomínka pravdivá, ale když se jí pokouším dát tvar, zmizí. Existuje v periferním vidění a ukáže se, jen když se soustředím na něco jiného – například na psaní. Jakmile přestanu psát tuhle větu a zvednu oči od monitoru ve snaze vybavit si vzor na té tapetě – nic. Ze své podstaty nemusí být vzpomínky zkoumány, a naše vnitřní oko není stejné jako oči, kterýma se rozhlížíme, než přejdeme silnici.
Zajímalo by mě, jestli takhle svět vidí děti: matně a všechno najednou. Taková existence musí být podle mě plná spousty emocí. Možná jsem romantik, ale viditelný svět mé dceři nepřináší nic než radost. Neexistují (zdá se) žádné hrůzy ani strach. Miminka vidí pouze černobíle. Představuji si barvu, která jí prosakuje do hlavy, jako když se pomalu zaostřuje obrazovka – neuvěřitelně pomalu a tiše rostoucí zelenina v podobě televize v rohu místnosti. Představuji si, jak moje děvčátko ostří, čím dál lépe, jako naprosto sjetý kameraman, který si nastavuje objektiv. Řekne „ach,“ – nebo něco, co je předchůdcem „ach,“ mělký nádech, pak klid, jak ji něco zaujme, a začne to pronásledovat: opatrná, uchvácená. Je to nejkrásnější zvuk na světě: zvuk dechu dítěte, které žasne.
Něco mě k ní táhne, když je takhle zaujatá. Jsem otrokem její pozornosti už celé měsíce. Svět je plný barev, světla a hmatových vjemů a já jsem jejím hrdým průvodcem. Nemám jinou možnost. Tu nemá nikdo z nás. V kavárně se na ni tři povídající si ženy podívají, usmějí se na ni a jako na povel všechny obrátí zrak vzhůru. „Aha, líbí se jí to světlo,“ praví jedna, a ta skutečnost nás všechny nadchne. Nesmírně.
Světlo je samozřejmě příšerné a kvůli takovým věcem si matky myslí, že přicházejí o rozum: jsou hrdé na dítě, protože ho zajímá lustr a jsou hrdé na světlo, které dítěti ukazují: „Ano, světlo!“ Je v tom určitý klid, jednoduchý a nový svět, kde všichni najednou zpomalíme a obdivujeme dítě, které obdivuje kovaný železný svícen s prazvláštními visacími ozdobami a pět – ano, pět! – žárovek ve tvaru tulipánu.
Bude trvat ještě roky, než pochopí, co znamená „pět,“ ale možná už tu „pětičlennost“ vnímá. Její oči se podle toho pohybují: jedna, a další! A ještě další! Všechny. Další dvě. Zase ta první, a další! Něco jiného.
Někdy zvedne ruku jako Jezulátko, jako by vše obsáhla a všemu rozuměla. Nežádám o odpuštění, ale přesto cítím v úplnosti jejího pohledu vykoupení. A cítím vykoupení i v jejích baculatých dětských zápěstích a v její neskutečně jemné a tlusťoučké dětské ručičce. Ta holčička je požehnáním, ale někdy i ona sama žehná. Musí. V podstatě stačí, že něco spatří a zdvihne ruku na znamení.
Zvednu ji a společně koukáme do zrcadla na dveřích skříně, které pro ni odjakživa představuje komplikovaný požitek: co to je? To je děťátko! Usměje se a ono se taky usměje! (Další a další komplikace! „To jsem já! To jsem já!“ říká, a já si představuji, jak všechny její synapse tou námahou jen jiskří. Vidí mě usmívat se na ni v zrcadle; vidí, jak se její maminka otáčí, aby se na ni v místnosti usmála, a už je toho moc. Vymrští se dopředu, aby prozkoumala úchytku na dveřích skříně.
Ve skutečnosti jsou na skříni úchytky dvě. Jedna je bůhvíproč dřevěná a druhá je vyrobená z plastu jantarové barvy. Holčička sahá na jednu, na druhou, a pak znova na tu první. Jedním ze zmatků v počátcích jejího života bylo, když jsme se na ni s Martinem dívali současně: „No ne, oni jsou dva.“ Div mi to nepřipadalo nespravedlivé.
Jak rostla, měla ze všeho nejraději nechat se jedním z nás nosit a dívat se na toho druhého tak nějak nadutě. A teď, když už je větší, jí naprosto vyhovuje, když jsme s ní oba potichu v jedné místnosti. Pokročila od jedné ke dvěma a možná i k většímu počtu. Tohle mě napadá, když přeskakuje mezi dřevěnou a jantarovou úchytkou – pohádka o stejnosti a jinakosti. Tahle. Tamta.
První rozdíl mezi tímhle a tím druhým samozřejmě není ten mezi matkou a otcem nebo dokonce mezi dítětem a „dítětem v zrcadle,“ ale mezi jedním prsem a… tím druhým! Pokud by ženy měly po pěti bradavkách, lidstvo už by bydlelo na Měsíci.
Včera bylo teplo, a tak jsem jí sundala ponožky a postavila ji na trávu. Líbilo se jí to, ale mně možná ještě víc – její první seznámení s trávou. Pro ni byl ten zelený koberec úplně stejně jinaký a chutný jako cokoliv jiného – to „poprvé“ bylo jen moje. Někdy mám pocit, jako bych jí ukazovala svou vlastní nostalgii, kterou cítím ke světu.
Zatímco já přemýšlím, tráva je zelená, raší a je úžasně rozmanitá, prostě sama sebou. Dokonce se dá i jíst. Ona všechno strká do pusy. Takhle chutná žlutá. A takhle zase modrá. Od té doby, co začala lézt, stihla ochutnat hlínu, okoralý chleba od včera a pravděpodobně i myší bobky, protože to, že nejsme v domě sami, mi došlo až o pár týdnů později. Jejím nejvyšším cílem zůstává papír a vždycky se kouká přes rameno, jestli nejsem v dohledu. Ta tapeta vypadá lahodně.
Opravdu bych si přála, abych si pamatovala tu svoji tapetu, nejen tu díru, kterou jsem v ní udělala. Děvčátko teď spí v mé postýlce – té, kterou můj otec vyrobil před více než čtyřiceti lety, má asi centimetr tlusté šprušle a docela důmyslný posuvný mechanismus na spuštění jedné bočnice. Když jsem vedle té postýlky jedné noci seděla a krmila svou dceru, pokoušela jsem se si vzpomenout, jaké to bylo ležet v té postýlce, ten pohled na tu potrhanou tapetu zpoza šprušlí. Někdo postýlku v průběhu let přetřel na miminkovsky modrou, ale já si pamatuji, že bývala zelená. Skoro si vybavuji, jak okusuji vrchní okraj postýlky. Holčička pila a skrze řasy na mhouřících se očích na mě opile a odevzdaně koukala. Jak mi oči brouzdaly okolo, všimla jsem si pod odštípnutou modrou barvou té zelené, kterou jsem jako dítě okusovala. Na moment mě přepadl silný, ale vzdálený pocit, a najednou byl zase pryč.
Moje máma nebo někdo jiný odtáhl dětskou postýlku ode zdi a časem byla ta tapeta, kterou si nepamatuji, nahrazena tou, kterou si pamatuji (modré květy tištěné na bílé). Děti milují vzory natolik, že jsem sama začala litovat svých pokusů řídit se vkusem. Žádný vzorovaný koberec, po kterém by se mohla plazit, ani jediný květ na zdi. Dokonce i hračky má v základních barvách. Kolotoč nad postýlkou jsem koupila v galerii Tate, zdobí ho různé tvary, jako by se nad postýlkou vznášel obraz od Mondriana.
Jakmile se přestanu snažit, uvědomím si, že mi matka vyčinila za tu potrhanou tapetu. Byla kvůli tomu rozzlobená. Možná proto si to pamatuji. Tenkrát jsem poprvé slyšela důrazné „NE!“
Moje vlastní dcera si myslí, že „Ne!“ je hra. Řeknu to jednou a ona se zastaví. Řeknu to podruhé a ona se na mě podívá. Zopakuji to potřetí a ona se rozesměje. A to je vrchol legrace!
Přestože je tak vkusný, má ten kolotoč ráda. Je na něm velký červený kruh, který se pomalu točí do modra, a malý čtverec, který přechází z černé do bílé. Jsou tam taky různé obdélníky, které ji nijak zvlášť nezajímají, ale stejně je to její nejoblíbenější věc.
Přestěhovali jsme se, když jí bylo skoro osm měsíců, a trvalo další dva týdny, než jsem jí ten kolotoč znovu nad postýlku pověsila. Jakmile tam zase byl, zachvěla se radostí. Stalo se to ve vteřině. Uvědomila si nejen to, že tam ten kolotoč je, ale taky že byl pryč. Pamatovala si ho. Aby se to mohlo stát, musela si uvědomit tři věci: kolotoč ve starém bytě, nový pokoj bez něj, a nakonec s ním. Paměť se nesestává z jednotlivých vzpomínek.
Martin říká, že jeho první vzpomínka, ve které jeden z jeho bratrů rozbíjí modrou plastovou konvičku o hlavu druhého bratra, není pravdivá. Jeho matka mu tvrdí, že nikdy neměli vysokou světle modrou plastovou konvičku. Martin si myslí, že se mu o ní zdálo, a že součástí toho snu byla skutečnost, že se jedná o jeho první vzpomínku, protože se mu zdála ještě další „první vzpomínka,“ jak na něj, když stojí na zahradě, mávají lidé z letadla. Roky věřil, že je to pravda. Proto si myslím, že první vzpomínku hledáme velmi brzo, hledáme ten konkrétní moment, kdy jsme vstoupili do proudu času.
Moje maminka, která je zdrojem a pamětníkem mnoha věcí, mezi než spadá i moje vzpomínka na stojan na hrnce, se obává, že se jí zhoršuje paměť. Tvrdí, že daleká minulost je čím dál blíž. Pokud je to pravda, pak se vzpomínka na její matku sedící v tom domku u moře, obklopenou dětmi různých nálad, postupem času zesiluje.
Když se nad tím zamyslíte, ty hrnce tam nemohly vydržet moc dlouho. Sundávala bych je. Byl by tam hluk, a moje vzpomínka na ně je překvapivě naprosto tichá. Možná si pamatuji klid před bouří plnou hluku a obviňování. Ten báječný, zpomalený okamžik, kdy je dítě najednou úplně potichu, protože čeká, až se přijde na to, co provedlo.
Nedávno se má dcera ráno (potichu) připlížila k sazenicím, které jsem měla pod oknem, a pusu si nacpala mrazuvzdornými letničkami a substrátem. Snažila jsem se jí pusu otevřít a všechno to dostat ven. Ona sevřela rty. A nechtěně mě kousla. Začala plakat. A při tom breku otevřela ústa. Protože to způsobila její úzkost, přišlo mi to nespravedlivé, takže jsem ji nechala. Neměla jsem na to srdce. Stejně byl na tom pytli s kompostem nápis, že je sterilizovaný.
Ona mě teď ale nenechá strčit jí prst do pusy, ani abych se jí podívala na zoubky (na které je náležitě hrdá). Pokaždé sevře rty, odvrátí se a jasně a zřetelně tím říká: „já.“ Když začala lézt, kamarádka mi řekla, že je to začátek konce, a já věděla, co tím myslí. Je to začátek konce románku mezi ženou, která zapomněla, kým je, a dítětem, které to ještě neví.
Až jednoho dne přijde okamžik, nádherný nebo banální, obyčejný nebo podivný, který si bude pamatovat po zbytek svého života.
Translation Commentary
Natálie Horká
Anne Enright’s text titled “Time” that has been published in her book Making Babies: Stumbling into Motherhood is – similarly to other texts from this collection ¬– a nonfictional essay that uses different narrative devices, most notably stream of consciousness, which represents a challenge for the translator. The text itself is not necessarily complicated in terms of vocabulary or complex sentence structure; however, the semantics present a challenge due to the nonlinear nature of the narrative technique.
The text shifts seamlessly and yet somewhat abruptly between two timelines ¬– two narrative levels, as Enright recollects memories of her childhood and contrasts them to her experience as the mother of a toddler. These shifts result in a text lacking coherence and cohesion; however, this makes it remarkably engaging but also challenging to translate. I have found myself repeatedly revising sections of the text where the context was not crystal clear at first. This happened most notably when the text shifts from Enright's childhood memories to the description of her own experience of motherhood. This also connects to the use of different tenses, where the original's temporality is challenging to recreate in the translation.
Similarly to that, the short, fast-paced sections of subsequent sentence fragments seem to flow more seamlessly in English. That is not to say that the text is impossible to translate. I do believe, however, that the original, as well as the translation, benefit from rereading. I don't think that I was able to appreciate the intrinsic details and nuances of the text on the first read. This comes back to the use of stream of consciousness, where the reader gets lost before they find the meaning. The text oscillates between complex meditative thoughts and straight-forward simple sentences, and balancing this to ensure that the translation yields a similar experience as the original for the reader appears to me as one of the greatest challenges of Enright's writing.
I also initially gravitated towards a more colloquial language, most notably in verb endings (pamatuju x pamatuji). This is probably derived from the theme and topics described in the text, where the personal experiences in Czech call for a certain level of familiarity. This also connects to the description of anything related to children. This connotation in Czech frequently leads towards the use of diminutives. However, I decided, in the end, to keep the language more formal, as the vocabulary of the original does not appear colloquial. Therefore, I opted for the formal verb endings and kept the vocabulary primarily formal. The only exception being the vocabulary related to children. I just simply could not force myself to describe the hands of a child as "tlusté." However, I still tried to keep the language fairly neutral without excessive use of diminutives.