My earliest memory is of a pot stand. It is set into a corner with a cupboard on one side and, on the other, a shallow step. This is where my head begins. The step leads to another room, and far on the other side of the room, there is a white-haired woman sitting in a chair.
Discussions with my mother lead to just one pot stand, in a seaside cottage the summer I was eighteen months old. It was, she says, made of black iron and it stood beside a real step and the white-haired woman must be her own mother who died when I was six. This image of her is all that I have, and even then it is not so much an image as a sense. She may have been asleep, but I think she was reading. And there was something very quiet and covert about the pot stand, which was a pyramid affair with shelves for four pots. I can remember a little saucepan on the top shelf. I am tempted to say that there was a big saucepan on the bottom one, but this is pushing things a bit. I would give anything to remember what the lino was like.
At nine months, the baby puts her head in a pot and says, Aaah Aaah Aaah. She says it very gently and listens to the echo. She has discovered this all by herself. By way of celebration, I put my own head into the pot and say, Aaah Aaah Aaah. Then she does it again. Then I do it again. And so on.
The rest of my family don’t believe that I remember the pot stand, on the grounds that it is a stupid memory and, anyway, I was far too young. It is the job of families to reject each other’s memories, even the pleasant ones, and being the youngest I am sometimes forced to fight for the contents of my own head. But my brother broke his elbow that summer. My mother had to take him to hospital in Dublin and my grandmother looked after us while she was away. This was the first time in my life that I was without my mother for any length of time. If she had stayed, then am certain that I would not have remembered anything at all of that house — not the pot stand, and not my grandmother either.
We pilfer our own memories, we steal them from the world and salt them away.
I first left the baby when she was four months old. Some of the days when I was away, she spent with my mother. I wonder what image might remain with her from that time: a colour, a smell, a combination of shapes perhaps, affectless and still — and in the distance, someone. Just that. Someone.
And in the foreground? The carpet perhaps. I hope she remembers my parents’ carpet, the one I remember as a child, with a pattern of green leaves like stepping-stones all the way down the hall.
I have another, possibly earlier, memory of pulling the wallpaper off the wall from between the bars of my cot. My mother is absent from this scene too, but though the Pot Stand Memory is neither happy nor unhappy, this one is quite thrilling. I almost certainly ate the paper. The plaster underneath it was pink and powdery, and I imagine now that I can remember the shivery taste of it. I also remember the shape of the tear on the wall, or I think I do. At any rate, I see it in my mind’s eye — a seam on the left, stunningly straight, with four gammy strips pulled away, like a fat raggedy set of fingers, on the right.
I know this memory is, in some sense, true, but when I try to chase it, it disappears. It exists in peripheral vision, and presents itself only when I focus on something else — like typing, for example. When I stop writing this sentence and look up from the screen to try to see the pattern of the wallpaper — a blank. Memories, by their nature, may not be examined, and the mind’s eye is not the eye we use, for example, to cross the road.
I wonder if this is the way that the baby sees things: vaguely and all at once. I imagine it to be a very emotional way to exist in the world. Perhaps I am being romantic — but the visual world yields nothing but delight to her. There are (it seems) no horrors, no frights. Tiny babies see only in monochrome. I imagine colour leaking into her head like a slowly adjusted screen — tremendously slow, like a vegetable television growing silently in the corner of the room. I imagine her focus becoming sharper and deeper, like some infinitely stoned cameraman adjusting his lens. ‘Oh,’ she says — or something that is the precursor to ‘Oh’, a shallow inhalation, a stillness as she is caught by something, and begins to stalk it: careful, rapt — the most beautiful sound in the world: the sound of a baby’s wondering breath.
Something pulls in me when she is caught like this. For months I am a slave to her attention. The world is all colour, light and texture and I am her proud companion. I have no choice. None of us do. In a café, three women look over to smile at her, and then, as one, they look up. ‘Oh, she likes the light,’ says one, and this fact pleases us all. Immensely.
The light, of course, is horrible, and this is one of the reasons mothers think they are losing their minds: this pride in the baby looking at the light, this pride in the light as they introduce it to the baby, ‘Yes, the light!’ There is a certain zen to it; the world simple and new as we all stop to admire the baby admiring a wrought-iron candelabra with peculiar dangly bits and five — yes, five! — glowing, tulip-shaped bulbs.
She is years away from knowing from what ‘five’ might be, but maybe she already gets the ‘fiveness’ of it. This is the way her eyes move: One, one more! Another one! All of them! The other two. The first one again, another one! Something else.
Sometimes she holds her hand up like the baby Christ, and looks as though she contains everything, and understands it all. I do not ask to be forgiven, but still I feel redemption in the completeness of her gaze. And I feel the redemption in her fat baby wrists and her infinitely fine, fat baby’s hand. The baby is a blessing, but sometimes she does, she must, also bless, which is to say that she simply sees, and lifts her hand, as a sign.
I pick the baby up and we look in the wardrobe mirror, which has always been for her a complicated delight: What is it? It’s a baby! She smiles, it smiles back! (Complication upon complication! It’s me! It’s me! she says, and all her synapses, as I imagine, going ping! ping! ping!) She sees me smiling at her in the mirror; she sees her mother turning to smile at her in the room, and oh, it’s too much, she lunges forwards to examine the knob on the wardrobe door.
There are actually two knobs on the wardrobe. One is wooden and the other, for some reason, is an amber-coloured plastic. The baby goes from one to the other and back again. One of the first confusions in her young life was when myself and Martin both looked at her at the same time: ‘Oh no, there’s two of them.’ It almost felt unfair.
As she grew older, there was nothing she liked more than to be held by one of us and to look at the other, in a somewhat haughty way. Older still, she is completely content when the two of us are with her, quietly in a room. She has travelled from one, to two, perhaps to many. I think of this as she goes from the wooden knob to the amber one — a fairy tale of sameness and difference. This one. That one.
Of course, the first difference between this and the other is not between mother and father, or even between baby and ‘baby in the mirror’, but between one breast and . . . the other! If women had five teats, then mankind might, by now, be living on the moon.
Yesterday, it was warm, and I took off her socks and stood her on the grass. She loved this, but maybe not so much as I did — her first experience of grass. For her, this green stuff was just as different and as delicious as everything else — the ‘first’ was all mine. Sometimes, I feel as though I am introducing her to my own nostalgia for the world.
In the meantime, grass is green and springy and amazingly multiple and just itself. It might even be edible. Everything goes into her mouth. This is the taste of yellow. This is the taste of blue. Since she started moving about she has also experienced the taste of turf, of yesterday’s toast, and probably of mouse droppings, because it was weeks before I realised we were not alone in the house. Paper remains her ultimate goal, and she looks over her shoulder now to check if I am around. That wallpaper looks nice.
I really do wish I could remember my own wallpaper, instead of just the tear I made in it. The baby sleeps in my cot now — the one my father made over forty years ago with some half-inch dowel, and a fairly ingenious sliding mechanism for the side to be let down. I sat beside it one night, feeding her, and I tried to remember what it was like to be inside; the view between the bars and the ripped wallpaper on the wall. Someone, over the years, had painted it nursery blue, but I remembered a green colour, I could almost recall chewing the cross bar at the top. The baby sucked, her eyelashes batting slowly over a drunken, surrendered gaze, and as my attention wandered I saw, under a chip in the blue paint, the very green I ate as a child. A strong and distant emotion washed briefly over me and was gone.
My mother, or someone, pulled the cot away from the wall and, in time, the wallpaper I do not remember was replaced with wallpaper that I do remember (flowers of blue, block-printed on white). Babies love pattern so much I have begun to regret my own attempts at tastefulness. Not a single curlicued carpet for her to crawl over, not a single flower on the wall. Even her toys are in primary colours and her mobile is from the Tate, cut-out shapes, like a Mondrian floating free.
Once I stop trying, I seem to remember my mother giving out to me about the ripped-up wall. She would have been upset about the wallpaper. Perhaps this is why I remember it. It was my first real experience of ‘NO!’
My own child thinks No! is a game. I say it once and she pauses. I say it twice and she looks at me. I say it three times and she laughs. The punch-line!
Tasteful as it is, she loves the mobile. It has a big red circle that spins slowly to blue, and a little square that goes from black to white. There are various rectangles that don’t particularly obsess her but, taken all in all, it is the thing she likes most in the world.
We moved when she was nearly eight months old, and it was another two weeks before I got round to stringing up the mobile for her again. When it was done, she shuddered with delight. It happened to her all in spasm. She realised, not only that the mobile was there, but also that it had once been gone. She remembered it. In order to do this she needed to see three things: the mobile in the old flat, the new room without the mobile, the new room with the mobile. Memory is not a single thing.
Martin says that his first memory, which is of one brother breaking a blue plastic jug over another brother’s head, is false. His mother tells him that they never did have a slender, pale blue plastic jug. He thinks he dreamt about the jug, and that the dream also contained the idea that this was his first memory, as he dreamt a subsequent ‘first memory’ of people waving to him from a plane while he stood in the garden below. He was convinced for years that this was real. This makes me think that we are very young when we search for our first memory — that single moment when we entered the stream of time.
My own mother, who is curator and container of many things, among them the memory of my pot stand, worries that she is getting forgetful. The distant past is closer all the time, she says. If this is true, then the memory of her own mother is getting stronger now; sitting in a house by the sea, surrounded by children who are variously delighted, or worried, or concentrating on other things.
When you think about it, the pots can’t have stayed there for long. I would have pulled them down. There would have been noise, though my memory of them is notably, and utterly, silent. Perhaps what I remember is the calm before a chaos of sound and recrimination. That delicious, slow moment, when a baby goes very, very quiet, knowing it is about to be found out.
The other morning, the baby (silently) reached the seedlings I have under the window, and she filled her mouth with a handful of hardy annuals and potting compost. I tried to prise her mouth open to get the stuff out. She clamped it shut. She bit me (by accident). She started to cry. When she cried, her mouth opened. She was undone by her own distress and this seemed so unfair to me that I left her to it. I hadn’t the heart. Besides, it said on the pack that the compost was sterilised.
But she will not let my finger into her mouth, now, even to check for a tooth (she is very proud of her teeth), and when she clamps it shut and turns away she is saying, ‘Me,’ loud and clear. ‘Oh,’ a friend said, when she started to crawl, ‘it’s the beginning of the end,’ and I knew what she meant. It is the beginning of the end of a romance between a woman who has forgotten who she is and a child who does not yet know.
Until one day there will come a moment, delightful or banal, ordinary or strange, that she will remember for the rest of her life.
Anne Enright, 'Time' in Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 65-72.
Mou nejranější vzpomínkou je stojan na hrnce. Stojí v rohu, na jedné straně skříň, na druhé schůdek. To je první obraz, co mám v hlavě. Přes schůdek se sejde do další místnosti a v dálce na protější straně pokoje sedí na židli bělovlasá žena.
Rozpravy s mou matkou vedou jen k jednomu stojanu na hrnce v chatce na pobřeží, toho léta, kdy mi bylo osmnáct měsíců. Tvrdí, že byl ze železných trubek a stál vedle skutečného schodu, a ta bělovlasá žena že je určitě její matka, která zemřela, když mi bylo šest. Tohle je to jediné, co si o ní vybavuji, a i tak je to spíš pocit než co jiného. Možná spala, ale podle mě si četla. A na tom stojanu, který se směrem nahoru zužuje do trojúhelníku, s poličkami pro čtyři hrnce, bylo něco tichého a tajného. Pamatuji si na malý rendlík na vrchu. Skoro se mi chce říct, že na spodní polici stál veliký kastrol, ale to už bych přeháněla. Dala bych cokoli za to, abych si vzpomněla, jaké tam bylo linoleum.
V devíti měsících strčí holčička hlavu do hrnce a prohlásí: Áaa áaa áaa. Pronese to potichoučku a uslyší ozvěnu. Přišla na to úplně sama. Na oslavu do hrnce taky strčím hlavu a prohlašuji: Áaa áaa áaa. Potom to udělá znovu. Potom to udělám znovu já. A tak dále.
Zbytek rodiny mi nevěří, že si ten stojan na hrnce pamatuji, protože je to prý hloupá vzpomínka a stejně jsem byla ještě moc malá. Takhle se to v rodinách dělá, jeden druhému popírá vzpomínky, dokonce i ty příjemné, a protože jsem nejmladší, musím někdy za obsah vlastní hlavy bojovat. Ale můj bratr si to léto zlomil ruku. Máma ho musela odvézt do nemocnice v Dublinu a mezitím na nás dohlížela babička. To bylo v mém životě poprvé, co jsem kdy byla bez matky. Jsem si jistá, že kdyby byla zůstala, tak bych si z toho domu nepamatovala vůbec nic – ani stojan na hrnce a ani babičku ne.
Rozkrádáme si vlastní vzpomínky, zcizujeme je světu a pečlivě si je kamsi schováváme.
Poprvé jsem holčičku opustila, když jí byly čtyři měsíce. Některé dny mé nepřítomnosti strávila s mou matkou. Zajímalo by mě, jaká představa jí z tohoto období zbude: barva, vůně, možná nějaká kombinace tvarů, nestrojená a nehybná – a v dálce, někdo. Nic víc. Někdo.
A v popředí? Možná koberec. Snad si bude pamatovat koberec mých rodičů, ten, co si z dětství pamatuji já, se vzorem zelených listů, které připomínají nášlapné kameny vedoucí přes celou délku předsíně.
Mám ještě jinou, možná ranější, vzpomínku na slupování tapety ze zdi skrze šprušle mé dětské postýlky. Ani v tomto výjevu má matka nefiguruje, ale zatímco vzpomínka na stojan na hrnce není ani šťastná, ani nešťastná, tahle je docela vzrušující. Téměř jistě jsem tu tapetu snědla. Omítka pod ní byla růžová a práškovitá a zrovna si představuji, jak se mi vybavuje vzpomínka na její vločkovitou chuť. Také si pamatuji tvar díry na zdi, nebo si to alespoň myslím. Každopádně ji úplně vidím před očima – nalevo spoj, neskutečně rovný, napravo čtyři vachrlaté odloupnuté proužky jako tlusté otrhané prsty.
Vím, že tahle vzpomínka je v nějakém smyslu skutečná, ale když ji zkusím uchopit, zmizí. Existuje jen v periferním vidění a ukáže se jen tehdy, kdy se soustředím na něco jiného – jako například psaní. Když přestanu vyťukávat tuhle větu a odtrhnu oči od obrazovky, abych zahlédla vzor na tapetě – prázdno. Je přirozeností vzpomínek, že se nedají prozkoumat, a vnitřní zrak není ten samý zrak, který používáme, abychom třeba přešli silnici.
Zajímalo by mě, jestli takhle vidí věci holčička: nezřetelně a všechno najednou. To mi přijde jako velice emocionální způsob existence v tomto světě. Možná jsem romantická – ale viditelný svět jí nepřináší nic než potěšení. Nejsou tam žádné hrůzy, žádný strach (tak mi to alespoň připadá). Maličká miminka vidí jen černobíle. Představuji si, jak se jí barva vsakuje do hlavy jako do pozvolna seřizované obrazovky – strašlivě pomalu, jako rostlinná televize potichu vyrůstající v rohu pokoje. Představuji si, jak vidí čím dál tím ostřeji a více do dálky, jako by si neskutečně sjetý kameraman nastavoval objektiv. Když ji něco upoutá, povzdechne si: „Ach,“ – nebo je to spíš něco, co povzdechu předchází, mělký nádech, chvíle nehybnosti, a pak se vydává po stopě, opatrná, uchvácená. Je to ten nejkrásnější zvuk na světě: zvuk udiveného dechu miminka.
Něco mě k ní táhne, když je takhle upoutaná. Celé měsíce jsem otrokem její pozornosti. Svět není nic než barvy, světlo a struktura a já jsem její hrdou společnicí. Nemám na vybranou. Nikdo z nás nemá. V kavárně se na ni s úsměvem ohlédnou tři ženy a potom všechny najednou zvednou oči nahoru. „Líbí se jí to světlo,“ prohlásí jedna a toto poznání nás všechny potěší. Nesmírně.
Světlo je to samozřejmě příšerné, což je jeden z důvodů, proč si matky myslí, že ztrácejí rozum: jak jsou hrdé na děťátko hledící na lampu, jak jsou hrdé na tu lampu, když ji mohou děťátku ukázat. „Ano, světlo!“ Je v tom určitý zen: svět je jednoduchý a nový, když se všichni zastavíme a obdivujeme děťátko, které obdivuje lampu ve tvaru svícnu z tepaného železa s jakýmisi závěsnými ozdůbkami a pěti – ano, pěti! – zářícími žárovkami ve tvaru tulipánů.
Ještě to bude trvat roky, než bude vědět, co znamená „pět“, ale možná si už uvědomuje podstatu „pětičlennosti“. Takhle se jí pohybují oči: jedna, a ještě jedna! Další! Všechny! Ty další dvě. Znovu ta první a další! Něco jiného.
Někdy zvedne ručku jako Jezulátko a její pohled jako by napovídal, že chápe všechno a všemu tomu rozumí. Nežádám o odpuštění, ale přesto v úplnosti jejího pohledu cítím spásu. A cítím spásu jejích boubelatých dětských zápěstí a jejích droboučkých dětských ručiček. Děťátko je sice požehnání, někdy ale také samo žehná, to je nutné. Děje se to tak, že na něco jednoduše pohlédne a zvedne ručku jako znamení.
Zvedám holčičku do náručí a díváme se do zrcadla šatní skříně, což je pro ni vždy složité potěšení: Co je to? Je to děťátko! Usměje se na něj, ono se usměje nazpět! (Komplikace za komplikací! To jsem já! To jsem já! říká si a já si představuji, jak všechny jí všechny synapse drnčí pochopením.) Vidí, jak se na ni v zrcadle usmívám: vidí, jak se její maminka otáčí, aby se na ni v pokoji usmála – ale ne, je toho příliš, vrhá se kupředu, aby prozkoumala kliku na dveřích skříně.
Skříň má vlastně kliky dvě. Jedna je dřevěná a ta druhá je bůhví proč ze žlutohnědého plastu. Děťátko se soustředí na jednu, potom na druhou, a zase na tu první. Jeden z největších zmatků jejího mladičkého života nastal, když jsme se na ni s Martinem podívali oba naráz: „Ale ne, jsou tu dva.“ Skoro mi to přišlo nespravedlivé.
Když byla starší, byla nejraději, když ji jeden z nás držel a ona se mohla tak trochu nadutě dívat na toho druhého. Teď je ještě o trochu starší a je naprosto spokojená, když jsme s ní oba tiše v jednom pokoji. Posunula se od jedné ke dvěma, možná i k mnoha. Na to myslím, když se přesouvá od dřevěné kliky ke žlutohnědé – pohádka o stejnosti a rozdílnosti. Tahle. Tamta.
První zjištění rozdílnosti mezi tímhle a tím druhým se samozřejmě netýká rozdílu mezi matkou a otcem, ani mezi děťátkem a „děťátkem v zrcadle“, ale mezi jedním ňadrem a … tím druhým! Kdyby měly ženy pět prsou, mohlo lidstvo už touhle dobou žít na Měsíci.
Včera bylo teplo, a tak jsem jí sundala ponožky a postavila ji na trávu. Neskutečně se jí to líbilo, ale mně možná ještě víc – její první zkušenost s trávou. Pro ni byl tenhle zelený koberec stejně odlišný a úžasný jako cokoli jiného – to „poprvé“ bylo celé jen a jen moje. Někdy mi připadá, jako bych ji seznamovala se svou vlastní nostalgií po světě.
Mezitím je tráva zelená a pružná a báječně mnohočetná a prostě taková, jaká tráva je. Možná je dokonce jedlá. Holčička si všechno strká do pusy. Takhle chutná žlutá. Takhle chutná modrá. Od té doby, co začala lézt, už vyzkoušela i chuť hlíny, včerejšího toustu a nejspíš i nějakých myších bobků (trvalo mi totiž několik týdnů, než jsem si uvědomila, že v domě nejsme sami). Jejím vrcholným cílem zůstává papír a zrovna se ohlíží, aby se přesvědčila, jestli nejsem poblíž. Ta tapeta vypadá lahodně.
Vážně bych si přála, abych si pamatovala tu svou vlastní tapetu, a ne jen díru, kterou jsem v ní udělala. Děťátko teď spí v mojí postýlce – v té, kterou vyrobil můj táta před více než čtyřiceti lety a která má asi centimetr tlusté šprycle a dost důmyslný mechanismus, díky němuž se dá jedna strana spustit dolů. Jednou večer jsem vedle ní seděla, krmila jsem děťátko a zkoušela si vzpomenout na to, jaké to bylo ležet uvnitř: na ten výhled zpoza šprušlí a na roztrženou tapetu na zdi. Někdo postýlku za ty roky přetřel miminkovskou modrou, ale já si pamatuji zelenou barvu, a skoro jsem si byla schopná i vybavit, jak jsem žužlala vrchní příčku. Děťátko sálo, zpoza pomalu mrkajících řas na mě upíralo podroušený, odevzdaný pohled, a jak se mi myšlenky toulaly kolem, zahlédla jsem odštípnuté místo v modré barvě, kde vykukovala právě ta zelená, kterou jsem jako malá jedla. Na chvilku mě zaplavil silný a vzdálený pocit, ale hned byl zase pryč.
Moje máma, anebo někdo jiný, odtáhl postýlku od stěny a časem byla tapeta, kterou si nepamatuji, nahrazena tapetou, kterou si pamatuji (modrá kvítka, tištěná na bílém pozadí). Miminka tolik milují vzory, až jsem začala litovat svých pokusů o vkusnost. Ani jediný koberec s kudrlinkami, po kterém by se mohla batolit, ani jediná květina na zdi. Dokonce i hračky má v základních barvách a závěs nad postýlku je z galerie Tate – sestává z vystřižených tvarů, jako vznášející se Mondrian.
Jakmile se přestanu snažit, přijde mi, že si vzpomínám, jak mi matka vyhubovala za tu potrhanou zeď. Ta tapeta ji musela opravdu rozzlobit. Možná proto jsem si to zapamatovala. Byla to moje první zkušenost s „NE!“
Moje vlastní dítě si myslí, že Ne! je hra. Řeknu to poprvé a zastaví se. Řeknu to podruhé a podívá se na mě. Řeknu to potřetí a zasměje se. A to je vrchol legrace!
Přestože je tak vkusný, ona ten závěs zbožňuje. Visí na něm velký červený kruh, který se pomalu točí, až je vidět jen modrá strana, a čtvereček, který se otáčí z černé do bílé. Také jsou tam rozličné obdélníky, které ji zas tak nezajímají, ale vzato kolem a kolem, je to její nejoblíbenější věc na světě.
Když jí bylo skoro osm měsíců, přestěhovali jsme se, a mně trvalo ještě další dva týdny, než jsem se dostala k tomu, abych jí znovu dala závěs nad postýlku. Jak se tam objevil, zachvěla se potěšením. Jako by jí to všechno došlo naráz. Nejenže si uvědomila, že tu závěs je, ale také že tam předtím nebyl. Vzpomněla si na to. Aby to mohla udělat, potřebovala vidět tři věci: závěs ve starém bytě, nový pokoj bez závěsu a nový pokoj se závěsem. Vzpomínka není tak jednoduchá věc.
Martin tvrdí, že jeho první vzpomínka, ve které jeden z jeho bratrů rozbíjí modrý plastový džbánek o hlavu druhému, není skutečná. Jeho máma říká, že doma nikdy úzký světle modrý plastový džbánek neměli. Martin se domnívá, že se mu o džbánku zdálo a to, že je to jeho první vzpomínka, bylo také součástí toho snu, koneckonců se mu později zdálo o další „první vzpomínce“, v níž na něj dolů na zahradu mávali lidé z letadla. Léta byl přesvědčený o tom, že se to skutečně stalo. Proto si myslím, že svou první vzpomínku – ten jedinečný okamžik, kdy jsme vstoupili do proudu času – se vydáváme hledat ještě jako děti.
Moje máma, která ve své péči opatruje a schraňuje tolik věcí, mezi nimi i vzpomínku na můj stojan na hrnce, se naopak obává, že jí začíná selhávat paměť. Daleká minulost je čím dál blíž, říká mi. Pokud je to pravda, tak musí být vzpomínka na její matku čím dál silnější: jak sedí v domku u moře, obklopená dětmi, které se různě nechávají unášet nadšením nebo strachem nebo upínají pozornost k jiným věcem.
Když se nad tím člověk zamyslí, ty hrnce tam nemohly zůstat dlouho. Shodila bych je. To by nadělalo hluk, a moje vzpomínka na ně je přitom nápadně a úplně tichá. Možná, že to, co mi uvízlo v paměti, je okamžik ticha před chaosem zvuku a výčitek. Ten úžasný, pomalý okamžik, kdy se děťátko velmi ztiší, protože ví, že se brzy přijde na to, co provedlo.
Jednoho rána se holčička (potichu) dostala až k sazeničkám pod oknem a hned měla plnou pusu odolných letniček a kompostu z květináče. Pokusila jsem se jí rukou pusu otevřít, abych jí to z ní vyndala. Stiskla rty pevně k sobě. Kousla mě (omylem). Začala plakat. Při pláči se jí pusa otevřela. Zvítězilo nad ní její vlastní utrpení, což mi přišlo tak nespravedlivé, že jsem ji nechala být. Neměla jsem to srdce toho využít. Navíc na obalu psali, že kompost je sterilizovaný.
Teď už si ale nenechá strčit prst do pusy, ani když hledáme nový zoubek (na zoubky je velmi pyšná), a když ústa pevně zavře, odvrátí se a jasně tím prohlašuje: „Já“. „No jo, to je začátek konce,“ řekla kamarádka, když děťátko začalo lézt po čtyřech, a já přesně věděla, co tím myslí. Je to začátek konce románku mezi ženou, která zapomněla, kým je, a dítětem, které na to ještě nepřišlo.
Dokud se jednoho dne nedostaví okamžik, báječný nebo banální, všední nebo zvláštní, který si bude pamatovat po zbytek života.
My earliest memory is of a pot stand. It is set into a corner with a cupboard on one side and, on the other, a shallow step. This is where my head begins. The step leads to another room, and far on the other side of the room, there is a white-haired woman sitting in a chair.
Discussions with my mother lead to just one pot stand, in a seaside cottage the summer I was eighteen months old. It was, she says, made of black iron and it stood beside a real step and the white-haired woman must be her own mother who died when I was six. This image of her is all that I have, and even then it is not so much an image as a sense. She may have been asleep, but I think she was reading. And there was something very quiet and covert about the pot stand, which was a pyramid affair with shelves for four pots. I can remember a little saucepan on the top shelf. I am tempted to say that there was a big saucepan on the bottom one, but this is pushing things a bit. I would give anything to remember what the lino was like.
At nine months, the baby puts her head in a pot and says, Aaah Aaah Aaah. She says it very gently and listens to the echo. She has discovered this all by herself. By way of celebration, I put my own head into the pot and say, Aaah Aaah Aaah. Then she does it again. Then I do it again. And so on.
The rest of my family don’t believe that I remember the pot stand, on the grounds that it is a stupid memory and, anyway, I was far too young. It is the job of families to reject each other’s memories, even the pleasant ones, and being the youngest I am sometimes forced to fight for the contents of my own head. But my brother broke his elbow that summer. My mother had to take him to hospital in Dublin and my grandmother looked after us while she was away. This was the first time in my life that I was without my mother for any length of time. If she had stayed, then am certain that I would not have remembered anything at all of that house — not the pot stand, and not my grandmother either.
We pilfer our own memories, we steal them from the world and salt them away.
I first left the baby when she was four months old. Some of the days when I was away, she spent with my mother. I wonder what image might remain with her from that time: a colour, a smell, a combination of shapes perhaps, affectless and still — and in the distance, someone. Just that. Someone.
And in the foreground? The carpet perhaps. I hope she remembers my parents’ carpet, the one I remember as a child, with a pattern of green leaves like stepping-stones all the way down the hall.
I have another, possibly earlier, memory of pulling the wallpaper off the wall from between the bars of my cot. My mother is absent from this scene too, but though the Pot Stand Memory is neither happy nor unhappy, this one is quite thrilling. I almost certainly ate the paper. The plaster underneath it was pink and powdery, and I imagine now that I can remember the shivery taste of it. I also remember the shape of the tear on the wall, or I think I do. At any rate, I see it in my mind’s eye — a seam on the left, stunningly straight, with four gammy strips pulled away, like a fat raggedy set of fingers, on the right.
I know this memory is, in some sense, true, but when I try to chase it, it disappears. It exists in peripheral vision, and presents itself only when I focus on something else — like typing, for example. When I stop writing this sentence and look up from the screen to try to see the pattern of the wallpaper — a blank. Memories, by their nature, may not be examined, and the mind’s eye is not the eye we use, for example, to cross the road.
I wonder if this is the way that the baby sees things: vaguely and all at once. I imagine it to be a very emotional way to exist in the world. Perhaps I am being romantic — but the visual world yields nothing but delight to her. There are (it seems) no horrors, no frights. Tiny babies see only in monochrome. I imagine colour leaking into her head like a slowly adjusted screen — tremendously slow, like a vegetable television growing silently in the corner of the room. I imagine her focus becoming sharper and deeper, like some infinitely stoned cameraman adjusting his lens. ‘Oh,’ she says — or something that is the precursor to ‘Oh’, a shallow inhalation, a stillness as she is caught by something, and begins to stalk it: careful, rapt — the most beautiful sound in the world: the sound of a baby’s wondering breath.
Something pulls in me when she is caught like this. For months I am a slave to her attention. The world is all colour, light and texture and I am her proud companion. I have no choice. None of us do. In a café, three women look over to smile at her, and then, as one, they look up. ‘Oh, she likes the light,’ says one, and this fact pleases us all. Immensely.
The light, of course, is horrible, and this is one of the reasons mothers think they are losing their minds: this pride in the baby looking at the light, this pride in the light as they introduce it to the baby, ‘Yes, the light!’ There is a certain zen to it; the world simple and new as we all stop to admire the baby admiring a wrought-iron candelabra with peculiar dangly bits and five — yes, five! — glowing, tulip-shaped bulbs.
She is years away from knowing from what ‘five’ might be, but maybe she already gets the ‘fiveness’ of it. This is the way her eyes move: One, one more! Another one! All of them! The other two. The first one again, another one! Something else.
Sometimes she holds her hand up like the baby Christ, and looks as though she contains everything, and understands it all. I do not ask to be forgiven, but still I feel redemption in the completeness of her gaze. And I feel the redemption in her fat baby wrists and her infinitely fine, fat baby’s hand. The baby is a blessing, but sometimes she does, she must, also bless, which is to say that she simply sees, and lifts her hand, as a sign.
I pick the baby up and we look in the wardrobe mirror, which has always been for her a complicated delight: What is it? It’s a baby! She smiles, it smiles back! (Complication upon complication! It’s me! It’s me! she says, and all her synapses, as I imagine, going ping! ping! ping!) She sees me smiling at her in the mirror; she sees her mother turning to smile at her in the room, and oh, it’s too much, she lunges forwards to examine the knob on the wardrobe door.
There are actually two knobs on the wardrobe. One is wooden and the other, for some reason, is an amber-coloured plastic. The baby goes from one to the other and back again. One of the first confusions in her young life was when myself and Martin both looked at her at the same time: ‘Oh no, there’s two of them.’ It almost felt unfair.
As she grew older, there was nothing she liked more than to be held by one of us and to look at the other, in a somewhat haughty way. Older still, she is completely content when the two of us are with her, quietly in a room. She has travelled from one, to two, perhaps to many. I think of this as she goes from the wooden knob to the amber one — a fairy tale of sameness and difference. This one. That one.
Of course, the first difference between this and the other is not between mother and father, or even between baby and ‘baby in the mirror’, but between one breast and . . . the other! If women had five teats, then mankind might, by now, be living on the moon.
Yesterday, it was warm, and I took off her socks and stood her on the grass. She loved this, but maybe not so much as I did — her first experience of grass. For her, this green stuff was just as different and as delicious as everything else — the ‘first’ was all mine. Sometimes, I feel as though I am introducing her to my own nostalgia for the world.
In the meantime, grass is green and springy and amazingly multiple and just itself. It might even be edible. Everything goes into her mouth. This is the taste of yellow. This is the taste of blue. Since she started moving about she has also experienced the taste of turf, of yesterday’s toast, and probably of mouse droppings, because it was weeks before I realised we were not alone in the house. Paper remains her ultimate goal, and she looks over her shoulder now to check if I am around. That wallpaper looks nice.
I really do wish I could remember my own wallpaper, instead of just the tear I made in it. The baby sleeps in my cot now — the one my father made over forty years ago with some half-inch dowel, and a fairly ingenious sliding mechanism for the side to be let down. I sat beside it one night, feeding her, and I tried to remember what it was like to be inside; the view between the bars and the ripped wallpaper on the wall. Someone, over the years, had painted it nursery blue, but I remembered a green colour, I could almost recall chewing the cross bar at the top. The baby sucked, her eyelashes batting slowly over a drunken, surrendered gaze, and as my attention wandered I saw, under a chip in the blue paint, the very green I ate as a child. A strong and distant emotion washed briefly over me and was gone.
My mother, or someone, pulled the cot away from the wall and, in time, the wallpaper I do not remember was replaced with wallpaper that I do remember (flowers of blue, block-printed on white). Babies love pattern so much I have begun to regret my own attempts at tastefulness. Not a single curlicued carpet for her to crawl over, not a single flower on the wall. Even her toys are in primary colours and her mobile is from the Tate, cut-out shapes, like a Mondrian floating free.
Once I stop trying, I seem to remember my mother giving out to me about the ripped-up wall. She would have been upset about the wallpaper. Perhaps this is why I remember it. It was my first real experience of ‘NO!’
My own child thinks No! is a game. I say it once and she pauses. I say it twice and she looks at me. I say it three times and she laughs. The punch-line!
Tasteful as it is, she loves the mobile. It has a big red circle that spins slowly to blue, and a little square that goes from black to white. There are various rectangles that don’t particularly obsess her but, taken all in all, it is the thing she likes most in the world.
We moved when she was nearly eight months old, and it was another two weeks before I got round to stringing up the mobile for her again. When it was done, she shuddered with delight. It happened to her all in spasm. She realised, not only that the mobile was there, but also that it had once been gone. She remembered it. In order to do this she needed to see three things: the mobile in the old flat, the new room without the mobile, the new room with the mobile. Memory is not a single thing.
Martin says that his first memory, which is of one brother breaking a blue plastic jug over another brother’s head, is false. His mother tells him that they never did have a slender, pale blue plastic jug. He thinks he dreamt about the jug, and that the dream also contained the idea that this was his first memory, as he dreamt a subsequent ‘first memory’ of people waving to him from a plane while he stood in the garden below. He was convinced for years that this was real. This makes me think that we are very young when we search for our first memory — that single moment when we entered the stream of time.
My own mother, who is curator and container of many things, among them the memory of my pot stand, worries that she is getting forgetful. The distant past is closer all the time, she says. If this is true, then the memory of her own mother is getting stronger now; sitting in a house by the sea, surrounded by children who are variously delighted, or worried, or concentrating on other things.
When you think about it, the pots can’t have stayed there for long. I would have pulled them down. There would have been noise, though my memory of them is notably, and utterly, silent. Perhaps what I remember is the calm before a chaos of sound and recrimination. That delicious, slow moment, when a baby goes very, very quiet, knowing it is about to be found out.
The other morning, the baby (silently) reached the seedlings I have under the window, and she filled her mouth with a handful of hardy annuals and potting compost. I tried to prise her mouth open to get the stuff out. She clamped it shut. She bit me (by accident). She started to cry. When she cried, her mouth opened. She was undone by her own distress and this seemed so unfair to me that I left her to it. I hadn’t the heart. Besides, it said on the pack that the compost was sterilised.
But she will not let my finger into her mouth, now, even to check for a tooth (she is very proud of her teeth), and when she clamps it shut and turns away she is saying, ‘Me,’ loud and clear. ‘Oh,’ a friend said, when she started to crawl, ‘it’s the beginning of the end,’ and I knew what she meant. It is the beginning of the end of a romance between a woman who has forgotten who she is and a child who does not yet know.
Until one day there will come a moment, delightful or banal, ordinary or strange, that she will remember for the rest of her life.
Anne Enright, 'Time' in Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 65-72.
Mou nejranější vzpomínkou je stojan na hrnce. Stojí v rohu, na jedné straně skříň, na druhé schůdek. To je první obraz, co mám v hlavě. Přes schůdek se sejde do další místnosti a v dálce na protější straně pokoje sedí na židli bělovlasá žena.
Rozpravy s mou matkou vedou jen k jednomu stojanu na hrnce v chatce na pobřeží, toho léta, kdy mi bylo osmnáct měsíců. Tvrdí, že byl ze železných trubek a stál vedle skutečného schodu, a ta bělovlasá žena že je určitě její matka, která zemřela, když mi bylo šest. Tohle je to jediné, co si o ní vybavuji, a i tak je to spíš pocit než co jiného. Možná spala, ale podle mě si četla. A na tom stojanu, který se směrem nahoru zužuje do trojúhelníku, s poličkami pro čtyři hrnce, bylo něco tichého a tajného. Pamatuji si na malý rendlík na vrchu. Skoro se mi chce říct, že na spodní polici stál veliký kastrol, ale to už bych přeháněla. Dala bych cokoli za to, abych si vzpomněla, jaké tam bylo linoleum.
V devíti měsících strčí holčička hlavu do hrnce a prohlásí: Áaa áaa áaa. Pronese to potichoučku a uslyší ozvěnu. Přišla na to úplně sama. Na oslavu do hrnce taky strčím hlavu a prohlašuji: Áaa áaa áaa. Potom to udělá znovu. Potom to udělám znovu já. A tak dále.
Zbytek rodiny mi nevěří, že si ten stojan na hrnce pamatuji, protože je to prý hloupá vzpomínka a stejně jsem byla ještě moc malá. Takhle se to v rodinách dělá, jeden druhému popírá vzpomínky, dokonce i ty příjemné, a protože jsem nejmladší, musím někdy za obsah vlastní hlavy bojovat. Ale můj bratr si to léto zlomil ruku. Máma ho musela odvézt do nemocnice v Dublinu a mezitím na nás dohlížela babička. To bylo v mém životě poprvé, co jsem kdy byla bez matky. Jsem si jistá, že kdyby byla zůstala, tak bych si z toho domu nepamatovala vůbec nic – ani stojan na hrnce a ani babičku ne.
Rozkrádáme si vlastní vzpomínky, zcizujeme je světu a pečlivě si je kamsi schováváme.
Poprvé jsem holčičku opustila, když jí byly čtyři měsíce. Některé dny mé nepřítomnosti strávila s mou matkou. Zajímalo by mě, jaká představa jí z tohoto období zbude: barva, vůně, možná nějaká kombinace tvarů, nestrojená a nehybná – a v dálce, někdo. Nic víc. Někdo.
A v popředí? Možná koberec. Snad si bude pamatovat koberec mých rodičů, ten, co si z dětství pamatuji já, se vzorem zelených listů, které připomínají nášlapné kameny vedoucí přes celou délku předsíně.
Mám ještě jinou, možná ranější, vzpomínku na slupování tapety ze zdi skrze šprušle mé dětské postýlky. Ani v tomto výjevu má matka nefiguruje, ale zatímco vzpomínka na stojan na hrnce není ani šťastná, ani nešťastná, tahle je docela vzrušující. Téměř jistě jsem tu tapetu snědla. Omítka pod ní byla růžová a práškovitá a zrovna si představuji, jak se mi vybavuje vzpomínka na její vločkovitou chuť. Také si pamatuji tvar díry na zdi, nebo si to alespoň myslím. Každopádně ji úplně vidím před očima – nalevo spoj, neskutečně rovný, napravo čtyři vachrlaté odloupnuté proužky jako tlusté otrhané prsty.
Vím, že tahle vzpomínka je v nějakém smyslu skutečná, ale když ji zkusím uchopit, zmizí. Existuje jen v periferním vidění a ukáže se jen tehdy, kdy se soustředím na něco jiného – jako například psaní. Když přestanu vyťukávat tuhle větu a odtrhnu oči od obrazovky, abych zahlédla vzor na tapetě – prázdno. Je přirozeností vzpomínek, že se nedají prozkoumat, a vnitřní zrak není ten samý zrak, který používáme, abychom třeba přešli silnici.
Zajímalo by mě, jestli takhle vidí věci holčička: nezřetelně a všechno najednou. To mi přijde jako velice emocionální způsob existence v tomto světě. Možná jsem romantická – ale viditelný svět jí nepřináší nic než potěšení. Nejsou tam žádné hrůzy, žádný strach (tak mi to alespoň připadá). Maličká miminka vidí jen černobíle. Představuji si, jak se jí barva vsakuje do hlavy jako do pozvolna seřizované obrazovky – strašlivě pomalu, jako rostlinná televize potichu vyrůstající v rohu pokoje. Představuji si, jak vidí čím dál tím ostřeji a více do dálky, jako by si neskutečně sjetý kameraman nastavoval objektiv. Když ji něco upoutá, povzdechne si: „Ach,“ – nebo je to spíš něco, co povzdechu předchází, mělký nádech, chvíle nehybnosti, a pak se vydává po stopě, opatrná, uchvácená. Je to ten nejkrásnější zvuk na světě: zvuk udiveného dechu miminka.
Něco mě k ní táhne, když je takhle upoutaná. Celé měsíce jsem otrokem její pozornosti. Svět není nic než barvy, světlo a struktura a já jsem její hrdou společnicí. Nemám na vybranou. Nikdo z nás nemá. V kavárně se na ni s úsměvem ohlédnou tři ženy a potom všechny najednou zvednou oči nahoru. „Líbí se jí to světlo,“ prohlásí jedna a toto poznání nás všechny potěší. Nesmírně.
Světlo je to samozřejmě příšerné, což je jeden z důvodů, proč si matky myslí, že ztrácejí rozum: jak jsou hrdé na děťátko hledící na lampu, jak jsou hrdé na tu lampu, když ji mohou děťátku ukázat. „Ano, světlo!“ Je v tom určitý zen: svět je jednoduchý a nový, když se všichni zastavíme a obdivujeme děťátko, které obdivuje lampu ve tvaru svícnu z tepaného železa s jakýmisi závěsnými ozdůbkami a pěti – ano, pěti! – zářícími žárovkami ve tvaru tulipánů.
Ještě to bude trvat roky, než bude vědět, co znamená „pět“, ale možná si už uvědomuje podstatu „pětičlennosti“. Takhle se jí pohybují oči: jedna, a ještě jedna! Další! Všechny! Ty další dvě. Znovu ta první a další! Něco jiného.
Někdy zvedne ručku jako Jezulátko a její pohled jako by napovídal, že chápe všechno a všemu tomu rozumí. Nežádám o odpuštění, ale přesto v úplnosti jejího pohledu cítím spásu. A cítím spásu jejích boubelatých dětských zápěstí a jejích droboučkých dětských ručiček. Děťátko je sice požehnání, někdy ale také samo žehná, to je nutné. Děje se to tak, že na něco jednoduše pohlédne a zvedne ručku jako znamení.
Zvedám holčičku do náručí a díváme se do zrcadla šatní skříně, což je pro ni vždy složité potěšení: Co je to? Je to děťátko! Usměje se na něj, ono se usměje nazpět! (Komplikace za komplikací! To jsem já! To jsem já! říká si a já si představuji, jak všechny jí všechny synapse drnčí pochopením.) Vidí, jak se na ni v zrcadle usmívám: vidí, jak se její maminka otáčí, aby se na ni v pokoji usmála – ale ne, je toho příliš, vrhá se kupředu, aby prozkoumala kliku na dveřích skříně.
Skříň má vlastně kliky dvě. Jedna je dřevěná a ta druhá je bůhví proč ze žlutohnědého plastu. Děťátko se soustředí na jednu, potom na druhou, a zase na tu první. Jeden z největších zmatků jejího mladičkého života nastal, když jsme se na ni s Martinem podívali oba naráz: „Ale ne, jsou tu dva.“ Skoro mi to přišlo nespravedlivé.
Když byla starší, byla nejraději, když ji jeden z nás držel a ona se mohla tak trochu nadutě dívat na toho druhého. Teď je ještě o trochu starší a je naprosto spokojená, když jsme s ní oba tiše v jednom pokoji. Posunula se od jedné ke dvěma, možná i k mnoha. Na to myslím, když se přesouvá od dřevěné kliky ke žlutohnědé – pohádka o stejnosti a rozdílnosti. Tahle. Tamta.
První zjištění rozdílnosti mezi tímhle a tím druhým se samozřejmě netýká rozdílu mezi matkou a otcem, ani mezi děťátkem a „děťátkem v zrcadle“, ale mezi jedním ňadrem a … tím druhým! Kdyby měly ženy pět prsou, mohlo lidstvo už touhle dobou žít na Měsíci.
Včera bylo teplo, a tak jsem jí sundala ponožky a postavila ji na trávu. Neskutečně se jí to líbilo, ale mně možná ještě víc – její první zkušenost s trávou. Pro ni byl tenhle zelený koberec stejně odlišný a úžasný jako cokoli jiného – to „poprvé“ bylo celé jen a jen moje. Někdy mi připadá, jako bych ji seznamovala se svou vlastní nostalgií po světě.
Mezitím je tráva zelená a pružná a báječně mnohočetná a prostě taková, jaká tráva je. Možná je dokonce jedlá. Holčička si všechno strká do pusy. Takhle chutná žlutá. Takhle chutná modrá. Od té doby, co začala lézt, už vyzkoušela i chuť hlíny, včerejšího toustu a nejspíš i nějakých myších bobků (trvalo mi totiž několik týdnů, než jsem si uvědomila, že v domě nejsme sami). Jejím vrcholným cílem zůstává papír a zrovna se ohlíží, aby se přesvědčila, jestli nejsem poblíž. Ta tapeta vypadá lahodně.
Vážně bych si přála, abych si pamatovala tu svou vlastní tapetu, a ne jen díru, kterou jsem v ní udělala. Děťátko teď spí v mojí postýlce – v té, kterou vyrobil můj táta před více než čtyřiceti lety a která má asi centimetr tlusté šprycle a dost důmyslný mechanismus, díky němuž se dá jedna strana spustit dolů. Jednou večer jsem vedle ní seděla, krmila jsem děťátko a zkoušela si vzpomenout na to, jaké to bylo ležet uvnitř: na ten výhled zpoza šprušlí a na roztrženou tapetu na zdi. Někdo postýlku za ty roky přetřel miminkovskou modrou, ale já si pamatuji zelenou barvu, a skoro jsem si byla schopná i vybavit, jak jsem žužlala vrchní příčku. Děťátko sálo, zpoza pomalu mrkajících řas na mě upíralo podroušený, odevzdaný pohled, a jak se mi myšlenky toulaly kolem, zahlédla jsem odštípnuté místo v modré barvě, kde vykukovala právě ta zelená, kterou jsem jako malá jedla. Na chvilku mě zaplavil silný a vzdálený pocit, ale hned byl zase pryč.
Moje máma, anebo někdo jiný, odtáhl postýlku od stěny a časem byla tapeta, kterou si nepamatuji, nahrazena tapetou, kterou si pamatuji (modrá kvítka, tištěná na bílém pozadí). Miminka tolik milují vzory, až jsem začala litovat svých pokusů o vkusnost. Ani jediný koberec s kudrlinkami, po kterém by se mohla batolit, ani jediná květina na zdi. Dokonce i hračky má v základních barvách a závěs nad postýlku je z galerie Tate – sestává z vystřižených tvarů, jako vznášející se Mondrian.
Jakmile se přestanu snažit, přijde mi, že si vzpomínám, jak mi matka vyhubovala za tu potrhanou zeď. Ta tapeta ji musela opravdu rozzlobit. Možná proto jsem si to zapamatovala. Byla to moje první zkušenost s „NE!“
Moje vlastní dítě si myslí, že Ne! je hra. Řeknu to poprvé a zastaví se. Řeknu to podruhé a podívá se na mě. Řeknu to potřetí a zasměje se. A to je vrchol legrace!
Přestože je tak vkusný, ona ten závěs zbožňuje. Visí na něm velký červený kruh, který se pomalu točí, až je vidět jen modrá strana, a čtvereček, který se otáčí z černé do bílé. Také jsou tam rozličné obdélníky, které ji zas tak nezajímají, ale vzato kolem a kolem, je to její nejoblíbenější věc na světě.
Když jí bylo skoro osm měsíců, přestěhovali jsme se, a mně trvalo ještě další dva týdny, než jsem se dostala k tomu, abych jí znovu dala závěs nad postýlku. Jak se tam objevil, zachvěla se potěšením. Jako by jí to všechno došlo naráz. Nejenže si uvědomila, že tu závěs je, ale také že tam předtím nebyl. Vzpomněla si na to. Aby to mohla udělat, potřebovala vidět tři věci: závěs ve starém bytě, nový pokoj bez závěsu a nový pokoj se závěsem. Vzpomínka není tak jednoduchá věc.
Martin tvrdí, že jeho první vzpomínka, ve které jeden z jeho bratrů rozbíjí modrý plastový džbánek o hlavu druhému, není skutečná. Jeho máma říká, že doma nikdy úzký světle modrý plastový džbánek neměli. Martin se domnívá, že se mu o džbánku zdálo a to, že je to jeho první vzpomínka, bylo také součástí toho snu, koneckonců se mu později zdálo o další „první vzpomínce“, v níž na něj dolů na zahradu mávali lidé z letadla. Léta byl přesvědčený o tom, že se to skutečně stalo. Proto si myslím, že svou první vzpomínku – ten jedinečný okamžik, kdy jsme vstoupili do proudu času – se vydáváme hledat ještě jako děti.
Moje máma, která ve své péči opatruje a schraňuje tolik věcí, mezi nimi i vzpomínku na můj stojan na hrnce, se naopak obává, že jí začíná selhávat paměť. Daleká minulost je čím dál blíž, říká mi. Pokud je to pravda, tak musí být vzpomínka na její matku čím dál silnější: jak sedí v domku u moře, obklopená dětmi, které se různě nechávají unášet nadšením nebo strachem nebo upínají pozornost k jiným věcem.
Když se nad tím člověk zamyslí, ty hrnce tam nemohly zůstat dlouho. Shodila bych je. To by nadělalo hluk, a moje vzpomínka na ně je přitom nápadně a úplně tichá. Možná, že to, co mi uvízlo v paměti, je okamžik ticha před chaosem zvuku a výčitek. Ten úžasný, pomalý okamžik, kdy se děťátko velmi ztiší, protože ví, že se brzy přijde na to, co provedlo.
Jednoho rána se holčička (potichu) dostala až k sazeničkám pod oknem a hned měla plnou pusu odolných letniček a kompostu z květináče. Pokusila jsem se jí rukou pusu otevřít, abych jí to z ní vyndala. Stiskla rty pevně k sobě. Kousla mě (omylem). Začala plakat. Při pláči se jí pusa otevřela. Zvítězilo nad ní její vlastní utrpení, což mi přišlo tak nespravedlivé, že jsem ji nechala být. Neměla jsem to srdce toho využít. Navíc na obalu psali, že kompost je sterilizovaný.
Teď už si ale nenechá strčit prst do pusy, ani když hledáme nový zoubek (na zoubky je velmi pyšná), a když ústa pevně zavře, odvrátí se a jasně tím prohlašuje: „Já“. „No jo, to je začátek konce,“ řekla kamarádka, když děťátko začalo lézt po čtyřech, a já přesně věděla, co tím myslí. Je to začátek konce románku mezi ženou, která zapomněla, kým je, a dítětem, které na to ještě nepřišlo.
Dokud se jednoho dne nedostaví okamžik, báječný nebo banální, všední nebo zvláštní, který si bude pamatovat po zbytek života.
Translation Commentary
Kristýna Kocourková
The text I decided to translate, “Time,” is a part of Making Babies: Stumbling into Motherhood, a non-fiction work by Irish author Anne Enright revolving around her own pregnancy, becoming a mother, and her children. The entire text is firmly centered on the topic of memories and early childhood, around which it creates a kaleidoscope of thoughts, images and stories. It is very fragmented as it sometimes uses strategies such as stream of consciousness, jumps from one image to another and often wanders away from one memory only to return to it a few paragraphs later.
This is mirrored in the form of the text. It often uses short striking sentences of one or two clauses which contrast with long complex sentences, nominal strings, non-finite verb phrases or extensive nominal modifiers. This creates a similar fragmentation on the syntactic level as on the narrative level. My main goal when translating this text was to preserve the core of its identity, to try to be as faithful as possible. Both the content and form influence, support, and complement each other and thus it was my goal to stay as faithful as possible in the translation. Most of the changes in the translation have to do with the form of the text – the linguistic material – as English and Czech are structurally fundamentally different languages which means that some necessary alterations had to be made for the text to be comprehensible and deliver the same meaning in the target language.
Besides these, some modifications also had to be made on the stylistic level as I was attempting to find balance between the author’s individual, specific style of writing and Czech linguistic, literary and cultural conventions. One of the structural differences that was especially pronounced in the text was the fact that English is a very nominal language and Czech on the other hand relies heavily on its verbs. If the text was as nominal in Czech as it is in English, it would be incomprehensible and exceptionally strange for the Czech reader. For this reason, I changed some nominal structures to verbal ones or added verbs where there were none in the original. For example, in the sentence: “…begins to stalk it: careful, rapt — the most beautiful sound in the world: the sound of a baby’s wondering breath,” I added “it is” after the dash.
The translated text is still more nominal than Czech texts usually are, so the distinctiveness of the original text and the fragmentation was retained. What also had to be accounted for in the translation was difference in the grammatical category of gender. While English only uses natural gender, Czech retains grammatical gender. The most important change that had to occur because of this was the translation of the word “baby”. In English this word can be referred to as either he or she according to the natural gender of the child in question. However, in Czech this is not possible, as the equivalents of “baby” are all neuters. If these equivalents were used in the text, the information about the sex of the baby would be lost. Therefore, in some places this word was translated by the equivalent of “baby girl”.
Another interesting issue was the use of diminutives. Unlike English, Czech has a broad scope of affixes for this purpose, and they are much more frequently used, especially with a subject like small children, and this makes them natural to be used in the translation. At the same time, if the text was overtaxed by them, it would seem infantile, and its tone would not correspond with the contemplative and serious tone of the original. Hence when the original mentions, for example, “baby wrists” and “baby hands”, the first is translated by a direct equivalent while the second is transformed into a diminutive. Czech is also much more sensitive to repetition of words. In this respect, the translation abides by the Czech conventions and uses more synonyms where the original uses a single word. One of the best examples for this are verbs reporting speech or thought, such as “say” and “think”, which were translated in several different ways throughout the text.