It was always a mystery to me why the churches of Ireland were filled with women, and empty of men. I looked up at the crucifix and thought it was a bizarre thing for women to worship a man in a church run by men. As far as I was concerned being a Catholic was silly, and being a Jew meant so much more washing-up. What all religions do, however, is what most political systems fail to do — they prize and praise the figure of the mother.
She is the machine, the hidden power. She is the ideal, the revered one, the truly loved. Which makes up, in a way, for being skipped in shop queues and looking like a heap.
And more. On the third night of my child’s life I looked into her eyes and realised that nothing I believed could explain this. It was an embarrassing moment. I think I saw her soul. I suffered from the conviction that a part of her was ancient; and that part chose to be there with me at the beginning of something new. I had a wise child.
Carrying her out of the hospital and into the noise of the traffic; driving her home in second gear; feeding her in the middle of the night, and at the beginning of the night, and at dawn — so precious — I found myself shrinking in the face of her vast and unknowable future. How would she turn out? What would she do? When would she die? Not for many, many years, I hoped; not for the longest time. The mechanisms of fate, the grinding of her days that would lead to one end or another, became urgently opaque to me. There were a thousand things that could hurt this child, or even estrange her from me. What could I do? Nothing. My best.
These are all feelings that religion understands.
I had, I thought, become human in a different and perhaps more radical way. I had let something slip into the stream of time. What else can you do, but trust the river — put it all into the hands of a higher power?
Oh, all right.
And who else, but the suffering Christ, could know the suffering that motherhood brings?
Actually, I will resist the tug of it, if you don’t mind. Still, I will resist.
Anne Enright, ‘God’ in Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 111-12.
***
Children are actually a form of brainwashing. They are a cult, a perfectly legal cult. Think about it. When you join a cult you are undernourished, you are denied sleep, you are forced to do repetitive and pointless tasks at random hours of the day and night, then you stare deep into your despotic leader’s eyes, repeating meaningless phrases, or mantras, like Ooh da gorgeous. Yes, you are! Cult members, like parents, are overwhelmed by spiritual feelings and often burst into tears. Cult members, like parents, spout nonsense with a happy, blank look in their eyes. They know they’re sort of mad, but they can’t help it. They call it love.
From ‘Baby-Talk’ in Anne Enright, Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 138.
Vždycky mě udivovalo, jak irské kostely přetékají ženami, ale muže aby v nich pohledal. Kdykoli jsem vzhlédla ke Kristu na kříži, přišlo mi bizarní, že ženy uctívají muže v církvi vedené mužským klérem. Katolíci byli podle mě směšní a židé se zas příliš často myli. Každé náboženství ale umí něco, co většina politických uspořádání nezvládá – docenit a velebit postavu matky.
To ona je tím strojem a skrytou hnací silou. To ona je ideálem dokonalosti a jako taková je uctívaná, dokonce zbožňovaná, což do jisté míry vynahrazuje to, že se s ní zachází jak s onucí a že zpravidla vypadá jako troska.
A krom toho spoustu dalších věcí. Třetí noc života své dcery jsem jí pohlédla do očí a uvědomila si, že nic z toho, čemu jsem kdy věřila, nevysvětlí to, co právě vidím. Bylo to zahanbující. Měla jsem dojem, že vidím její duši. Ovládlo mě přesvědčení, že ta duše je zčásti prastará a že se tahle její část uvolila být tu se mnou u zrození čehosi nového. Narodilo se mi moudré dítě.
Když jsem s ní vyšla z nemocnice do městského ruchu, vezla ji na dvojku domů nebo ji vprostřed noci krmila – stejně jako s každým večerem a úsvitem, zlatíčko moje – zdálo se mi, že se scvrkávám na pozadí její nepředstavitelně nedohledné budoucnosti. Kdo z ní vyroste? Čím bude? Kdy umře? Snad až za spoustu let, říkám si a tajně doufám, že se jí to nakonec třeba přeci jen vyhne; že se jí to nebude týkat. Nad jejím životem se rozprostíral mechanismus osudu, neprůhledný, bez návodu, neovlivnitelný, plný ozubených kol drtících její dny jeden za druhým k jedinému z nekonečna možných závěrů. Najednou jsem si byla vědoma tisíce věcí, které mohly mou dceru ohrozit nebo mi ji odcizit. Jak jim čelit? Nijak. Nejlíp jak umím.
Takovým pocitům náboženství rozumí.
Měla jsem pocit, jako bych najednou byla člověkem v jakémsi novém, radikálnějším smyslu. Stala jsem se drobounkým přítokem proudu času. Co jiného nám v takovém případě zbývá, než se na řeku spolehnout – než se s důvěrou odevzdat do rukou vyšší moci?
No tak tedy dobrá.
Nakonec kdo jiný než trpící Kristus by mohl rozumět strastem, jež přináší mateřství?
Ale ne, když dovolíte, já se proudu té řeky nepodvolím. Navzdory její síle tomu nutkání odolám.
* * *
Žvatlání
Pořídit si děti je doopravdy jako nechat si vymýt mozek. Je to jako vstoupit do sekty, která je ovšem naprosto legální. Jen se nad tím zamyslete. Pokud se k nějaké přidáte, nechají vás hladovět, obírají vás o spánek, nutí vás donekonečna opakovat nesmyslné úkony v naprosto nepředvídatelných denních a nočních hodinách, abyste nakonec hluboce pohlédli do očí svého despotického vůdce a dokola žvatlali nesmyslné fráze či mantry jako tyyy broučínku. Ano, přesně takhle! Sektáři, zrovna jako rodiče, se nechávají unášet duchovní extází a často propukají v pláč. Sektáři, zrovna jako rodiče, žvatlají nesmysly s naprosto šťastným a prázdným výrazem ve tváři. Moc dobře vědí, že jsou v podstatě šílení, ale nemohou si pomoct. Říkají tomu láska.
It was always a mystery to me why the churches of Ireland were filled with women, and empty of men. I looked up at the crucifix and thought it was a bizarre thing for women to worship a man in a church run by men. As far as I was concerned being a Catholic was silly, and being a Jew meant so much more washing-up. What all religions do, however, is what most political systems fail to do — they prize and praise the figure of the mother.
She is the machine, the hidden power. She is the ideal, the revered one, the truly loved. Which makes up, in a way, for being skipped in shop queues and looking like a heap.
And more. On the third night of my child’s life I looked into her eyes and realised that nothing I believed could explain this. It was an embarrassing moment. I think I saw her soul. I suffered from the conviction that a part of her was ancient; and that part chose to be there with me at the beginning of something new. I had a wise child.
Carrying her out of the hospital and into the noise of the traffic; driving her home in second gear; feeding her in the middle of the night, and at the beginning of the night, and at dawn — so precious — I found myself shrinking in the face of her vast and unknowable future. How would she turn out? What would she do? When would she die? Not for many, many years, I hoped; not for the longest time. The mechanisms of fate, the grinding of her days that would lead to one end or another, became urgently opaque to me. There were a thousand things that could hurt this child, or even estrange her from me. What could I do? Nothing. My best.
These are all feelings that religion understands.
I had, I thought, become human in a different and perhaps more radical way. I had let something slip into the stream of time. What else can you do, but trust the river — put it all into the hands of a higher power?
Oh, all right.
And who else, but the suffering Christ, could know the suffering that motherhood brings?
Actually, I will resist the tug of it, if you don’t mind. Still, I will resist.
Anne Enright, ‘God’ in Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 111-12.
***
Children are actually a form of brainwashing. They are a cult, a perfectly legal cult. Think about it. When you join a cult you are undernourished, you are denied sleep, you are forced to do repetitive and pointless tasks at random hours of the day and night, then you stare deep into your despotic leader’s eyes, repeating meaningless phrases, or mantras, like Ooh da gorgeous. Yes, you are! Cult members, like parents, are overwhelmed by spiritual feelings and often burst into tears. Cult members, like parents, spout nonsense with a happy, blank look in their eyes. They know they’re sort of mad, but they can’t help it. They call it love.
From ‘Baby-Talk’ in Anne Enright, Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 138.
Vždycky mě udivovalo, jak irské kostely přetékají ženami, ale muže aby v nich pohledal. Kdykoli jsem vzhlédla ke Kristu na kříži, přišlo mi bizarní, že ženy uctívají muže v církvi vedené mužským klérem. Katolíci byli podle mě směšní a židé se zas příliš často myli. Každé náboženství ale umí něco, co většina politických uspořádání nezvládá – docenit a velebit postavu matky.
To ona je tím strojem a skrytou hnací silou. To ona je ideálem dokonalosti a jako taková je uctívaná, dokonce zbožňovaná, což do jisté míry vynahrazuje to, že se s ní zachází jak s onucí a že zpravidla vypadá jako troska.
A krom toho spoustu dalších věcí. Třetí noc života své dcery jsem jí pohlédla do očí a uvědomila si, že nic z toho, čemu jsem kdy věřila, nevysvětlí to, co právě vidím. Bylo to zahanbující. Měla jsem dojem, že vidím její duši. Ovládlo mě přesvědčení, že ta duše je zčásti prastará a že se tahle její část uvolila být tu se mnou u zrození čehosi nového. Narodilo se mi moudré dítě.
Když jsem s ní vyšla z nemocnice do městského ruchu, vezla ji na dvojku domů nebo ji vprostřed noci krmila – stejně jako s každým večerem a úsvitem, zlatíčko moje – zdálo se mi, že se scvrkávám na pozadí její nepředstavitelně nedohledné budoucnosti. Kdo z ní vyroste? Čím bude? Kdy umře? Snad až za spoustu let, říkám si a tajně doufám, že se jí to nakonec třeba přeci jen vyhne; že se jí to nebude týkat. Nad jejím životem se rozprostíral mechanismus osudu, neprůhledný, bez návodu, neovlivnitelný, plný ozubených kol drtících její dny jeden za druhým k jedinému z nekonečna možných závěrů. Najednou jsem si byla vědoma tisíce věcí, které mohly mou dceru ohrozit nebo mi ji odcizit. Jak jim čelit? Nijak. Nejlíp jak umím.
Takovým pocitům náboženství rozumí.
Měla jsem pocit, jako bych najednou byla člověkem v jakémsi novém, radikálnějším smyslu. Stala jsem se drobounkým přítokem proudu času. Co jiného nám v takovém případě zbývá, než se na řeku spolehnout – než se s důvěrou odevzdat do rukou vyšší moci?
No tak tedy dobrá.
Nakonec kdo jiný než trpící Kristus by mohl rozumět strastem, jež přináší mateřství?
Ale ne, když dovolíte, já se proudu té řeky nepodvolím. Navzdory její síle tomu nutkání odolám.
* * *
Žvatlání
Pořídit si děti je doopravdy jako nechat si vymýt mozek. Je to jako vstoupit do sekty, která je ovšem naprosto legální. Jen se nad tím zamyslete. Pokud se k nějaké přidáte, nechají vás hladovět, obírají vás o spánek, nutí vás donekonečna opakovat nesmyslné úkony v naprosto nepředvídatelných denních a nočních hodinách, abyste nakonec hluboce pohlédli do očí svého despotického vůdce a dokola žvatlali nesmyslné fráze či mantry jako tyyy broučínku. Ano, přesně takhle! Sektáři, zrovna jako rodiče, se nechávají unášet duchovní extází a často propukají v pláč. Sektáři, zrovna jako rodiče, žvatlají nesmysly s naprosto šťastným a prázdným výrazem ve tváři. Moc dobře vědí, že jsou v podstatě šílení, ale nemohou si pomoct. Říkají tomu láska.
Translation Commentary
Vojtěch Kudla
God, the title of the first piece, proved to be an unexpected obstacle. Due to its ambiguity in the original, the title seems to hint at an abstract notion of divinity and religion. The literal translation (Bůh) would not do in the beginning, as it does not hold the same semantic vastness. In English the use of this word is more prolific and thus its semantics are wider. After considering the essay’s implications, the notion that it could refer to the mother figure by way of a simple analogy was discarded.
It became all too clear to me that the solution doesn’t lie in this direction. There I fell into a trap as the next attempt (Božství, i.e. godhood) would still not carry the full semantic punch of the original title and at the same time it was only another analogy, camouflaged as an abstraction by being analogous to a property. In such a translation the title would narrow the range of semantics on the impressive fortitude of a mother and the contact with the ephemeral aspect of life at the point of its inception, while comprehending how humbling such an experience is and how radically different a view of life it brings about. In the end, however, I rediscovered that this is indeed present even in the literal translation.
The title “Bůh” seemed grating at first, as it has strong male connotations which seemed incompatible with the content of the essay. However, I realized that I cannot simply sacrifice a good translation on the altar of my sense of inadequacy of the Czech language and so I conceded to this variant, as it can also be used more abstractly to describe anyone who has godlike properties, regardless of gender, though not without a sour taste left on one’s palate.
Baby-Talk, the title of the second essay, proved to be difficult as well. The issue here is that, in English, hyphenated words can be vehicles for meanings and words not present in the conjunction. Baby talk refers to the way one talks to babies. The poetic nature of hyphenating two words and hinting at the meaning in their tension, on top of the meaning derived from the context, comes across as pretentious when applied in Czech. It is also often employed both in English and in Czech literature to hint at an improper command of the language. My original translation – “mimi-řeč” – was of the latter persuasion. Also, it refocused on the baby as a doer of the act described.
At this point, I allowed my hubris to take over and fancying myself a poet, I created an oxymoron “Řeč nemluvňat”. The paradox here lies in the fact that “nemluvně” is an expression describing a child in its earliest years of life and it directly refers to the child’s inability to speak, “ne-” being a negative prefix in Czech and “-mluvně” constituting the root of the compound that derives from the verb “mluvit” which means “to speak”. For a while I did not realize that I was again drawing focus to the child itself. When I realized that this was the case, I arrived at the conclusion that there is simply no equivalent to the original title in Czech, hyphenated or not. I perceived then that a title is not necessarily supposed to sum up the whole piece and that there is an enjoyable aspect to it in a different configuration.
Evoking a tension between the semantics of its constituent words and the context of the text it ushers to the reader is equally valid and engaging. “Žvatlání”, a word encompassing the meanings of mumbling, yapping, and gurgling, is an onomatopoetic word that describes both the way infants attempt to speak before being able to identify the proper words and the way the adults mimic this in their way of speaking to their babies.
Although I encountered many other difficulties when translating the texts, the two titles proved to be the most revealing ones, also in hinting at my own personal difficulties with both languages. The given space does not allow me to provide a full account of these obstacles and dilemmas. It is clear, though, that every language has its own limitations. The way it seeks to mend them is different in each case. What is solved with a kenning-like hyphenated conjunction in English is solved with onomatopoeia in Czech, a language famous for its disdain of German at its codified inception, and yet defined by innumerable grammatical constructions borrowed from the very same language. The irony becomes especially frustrating in translation of literary texts such as Enright’s.