You must always check a silence, not because the baby might have choked, but because it is in the middle of destroying something, thoroughly and slowly, with great and secret pleasure. It is important to remember this — you run back to the room, not to see if the baby needs resuscitation, but to save your floppy disks. Once you realise where the balance actually lies you can free yourself from the prison of worry. I know this. I am an expert. Some people, as they mount the stairs, might listen for the sound of a toy still in use — to me, this was the sound of the baby randomly kicking buttons in a sudden choking or epileptic fit. I used to read the ‘Emergencies’ section in the How to Kill Your Baby books all the time. The How to Kill Your Baby books are so popular that I assume some part of us wants to do just that. If the unconscious works by opposites, then it is a murderous business too, giving birth.
How to Kill Your Baby: A List:
Too much salt, fungally infected honey, a slippy bath surface, suddenly jealous pets, permanently jealous siblings, a stupid or pathological babysitter, the stairs, a house that goes on fire while you are ‘outside moving the car’, a child-snatcher, a small plastic toy, a playful jiggle that is as bad as a shake, an open cutlery drawer, a necklace, a string, a plastic bag, a piece of burst balloon, an electric cord, a telephone cord, a lollipop, a curtain cord, an inhaled sweet, an accidentally suffocating pillow, a smoky room, the wrong kind of mattress, an open window, a milk allergy, a nut allergy, a bee sting, a virus, a bacterial infection, a badly balanced walker, a bottle of bleach, all kinds of weedkiller, both on the lawn or in the bottle, pesticides, miscellaneous fumes, all carcinogens including apples, a failure to apply sun cream, the lack of a hat, battery-produced eggs, inorganic meat, cars. You might also have Munchausen’s syndrome by proxy without knowing it, so it is a good idea to check yourself for this, from time to time.
As far as I can see from the news reports, one of the most dangerous creatures in a child’s life is a stepfather, but the books don’t seem to mention them. They warn against mothers’ endless sloppiness with dangerous domestic objects, but they never mention their taste in men.
When the baby is eight months old, she cries every time I move out of sight. This separation anxiety can get quite wearing — it is so large and so illogical. Besides, I don’t need to be reminded that I’m not going anywhere, I am with this baby all the time. But I wonder if part of the problem isn’t my own anxiety when I leave the room. Will she still be alive when I get back? I picture the court case.
‘And why, pray tell, did you leave the baby?’
‘I . . . A call of nature, your honour.’
He pauses. A ripple of sympathy runs through the courtroom.
‘Well, I suppose even the best mothers must er um,’ though you know he thinks we shouldn’t. ‘Case dismissed. I suppose.’
Mothers worry. Fathers worry too, of course. But mothers are supposed to worry, and fathers are supposed to reassure. Yes, she is all right on the swing, no, he will not fall into the stream, yes, I will park the buggy in the shade, oh, please get a grip.
Is it really a gender thing? Maybe the people who worry most are the ones who spend the most time with the baby, because babies train us into it — the desperation of holding, walking, singing, distracting. Babies demand your entire self, but it is a funny kind of self. It is a mixture of the ‘all’ a factory worker gives to the conveyor belt and the ‘all’ a lover offers to the one he adores. It involves, on both counts, a fair degree of self-abnegation.
This is why people who mind children suffer from despair; it happens all of a sudden — they realise, all of a sudden, that they still exist. It is to keep this crux at bay perhaps — that is why we worry. Because worry is a way of not thinking something through.
I think worry is a neglected emotion — it is something that small-minded people do — but it has its existential side too. Here is the fire that burns, the button that chokes, here is the kettle, the car, the bacterium, the man in a mac. On the other side is something so vulnerable and yet so huge — there is something unknowable about a baby. And between these two uncertainties is the parent; completely responsible, mostly helpless, caught in an ever-shrinking circle of guilt and protectiveness, until a kind of frozen passivity sets in. There is a kind of freedom to it too — the transference of dread from the self to the child is so total: it makes you disappear. Ping! Don’t mind me.
The martyred mother is someone uplifted, someone who has given everything. She is the reason we are all here. She is also, and even to herself, a pain in the neck.
I think mothers worry more than fathers because worry keeps them pregnant. To worry is to possess, contain, hold. It is the most tenacious of emotions. A worry — and a worrier — never lets go. ‘It never ends,’ says my mother, ‘it never ends,’ meaning the love, but also the fret.
Because worry has no narrative, it does not shift, or change. It has no resolution. That is what it is for — not ending, holding on. And sometimes it is terrible to be the one who is held, and mostly it is just irritating, because the object of anxiety is not, after all, you. We slip like phantoms from our parents’ heads, leaving them to clutch some Thing they call by our name, because a mother has no ability to let her child go. And then, much later, in need, or in tragedy, or in the wearing of age, we slip back into her possession, because sometimes you just want your mother to hold you, in her heart if not in her arms, as she is still held by her own mother, even now, from time to time.
Anne Enright, ‘Worry’ in Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 177-79.
Jakmile nastane ticho, je potřeba zbystřit. Ne snad z obavy, že by se miminko udusilo, ale proto, že zrovna něco důkladně a s tichým potěšením rozbíjí. Je důležité mít na paměti následující: zpátky do pokojíčku neběžíte, abyste zjistili, jestli miminko potřebuje resuscitovat, ale abyste zachránili své diskety. Jakmile vám dojde, kde přesně leží rovnováha mezi těmito dvěma protipóly, vymaníte se ze spárů starostí. Vím to. Jsem v tomhle oboru odbornice. Někteří lidé se cestou do poschodí snaží zaslechnout zvuk nějaké hračky, se kterou si dítě snad ještě hraje. Ale já si pod tím zvukem vždycky představila nemluvně, které v epileptickém záchvatu nebo proto, že se dusí, nahodile mačká tlačítka. Dříve jsem v knížkách typu Jak (ne)zabít své dítě čítala rubriky věnované „Nouzovým situacím“. Knížky na téma Jak (ne)zabít své dítě jsou tak populární, až mám dojem, že něco morbidního v nás chce udělat spíš to druhé. Pokud je nevědomí založené na vzájemně závislých protikladech, pak je už samotný porod vražednou záležitostí.
Jak (ne)zabít své dítě – výčet ohrožujících faktorů:
Přemíra soli, kontaminovaný med, kluzký povrch vany, nečekaný záchvat žárlivosti u mazlíčků, předvídatelný záchvat žárlivosti u sourozenců, neschopná nebo šílená chůva, schody, dům, který zničehonic vzplane, zatímco „venku přeparkováváte auto“, únos, malá plastová hračka, hravé pohupování, které se vyrovná zacloumání, otevřený šuplík s příbory, náhrdelník, provázek, igelitový pytlík, útržek nafukovacího balonku, elektrický kabel, telefonní šňůra, lízátko, závěsová šňůra, vdechnutá sladkost, neúmyslné udušení polštářem, zakouřená místnost, špatný typ matrace, otevřené okno, alergie na mléko, alergie na ořechy, včelí žihadlo, virus, bakteriální infekce, špatně vyvážené chodítko, nádoba s pracím gelem, všechny druhy herbicidů v lahvích nebo rozprášené na trávě, pesticidy, nejrůznější výpary, všechny karcinogeny včetně jablek, nenamazání opalovacím krémem, nenasazený klobouček, vejce z klecových chovů, maso z velkochovů, auta. Taky můžete mít Münchhausenův syndrom v zastoupení, aniž byste o tom věděli, proto je dobré se na něj nechat jednou za čas vyšetřit.
Nicméně dle médií se zdá, že zdaleka největší riziko pro dítě představuje nevlastní otec, a je proto zarážející, že o něm se tyhle knihy nikdy nezmiňují. Varují před nenapravitelnou nedbalostí matek při zacházení s nebezpečnými domácími předměty, ale vůbec si nevšímají toho, jaký mají vkus na muže.
V osmi měsících se miminko rozpláče, kdykoli zmizím z dohledu, a tato separační úzkost může být velice vyčerpávající – je tak pohlcující a vlastně nelogická. Přece mi nikdo nemusí připomínat, že se nemám vzdalovat, když jsem se svou ratolestí stejně od rána do večera. Napadá mě ale, jestli ten problém částečně neplyne z mé vlastní úzkosti, která mě přepadne, kdykoli z dětského pokoje odejdu. Bude ještě naživu, až se vrátím? V duchu už vidím ten soudní proces.
„Ale proč jen jste, prosím vás, toho kojence nechala samotného?“
„Já… volání přírody, vaše ctihodnosti.“
Odmlčí se. Soudní síní zašumí vlna soucitu.
„No, předpokládám, že i ta nejlepší matka někdy musí, ehm…,“ i když je vám nad slunce jasné, že si myslí, že by nikdy a za žádných okolností neměla. „Předpokládám, že případ lze považovat za uzavřený.“
Matky jsou zkrátka starostlivé. Otcové samozřejmě také, ale u matek se přímo předpokládá, že se budou strachovat, zatímco otcové je mají uklidňovat. Ano, jistěže se jí na té houpačce nic nestane; ne, to víš, že nám nespadne do potoka; ano, dám kočárek do stínu, ale hlavně se už, prosím tě, uklidni.
Je to ale skutečně věc pohlaví? Možná že nejvíc se strachují prostě ti, kdo s miminky tráví většinu času, protože ona nás k tomu zkrátka nutí – všechno to zoufalé konejšení, popocházení, zpívání, rozptylování. Kojenci sice vyžadují pozornost celého našeho já, ale je to takové podivné já. Je to směsice odevzdání, s nímž se tovární dělník věnuje pásovému dopravníku, a absolutního odevzdání, které milenec slibuje své vyvolené. Oba případy vyžadují velkou míru popření sebe sama.
Proto lidi, kteří se starají o děti, často přepadá beznaděj. Stává se to zčistajasna – najednou si uvědomí, že ještě existují. Snad právě strachováním držíme tento stav pod kontrolou. Starosti nám totiž neumožňují zamýšlet se nad věcmi do takové hloubky.
Myslím si, že strach a starostlivost jsou opomíjené emoce, které si spojujeme nanejvýš s chováním úzkoprsých lidí, ale mají také svou existenciální stránku. Na jedné straně máme nejrůznější nebezpečí: požár, knoflík, který může zaskočit, ale také varnou konvici, jedoucí auto, bakterie nebo muže v baloňáku. Na druhé straně je tu něco zoufale zranitelného a přitom neuvěřitelného – dítě je v zásadě nepochopitelné stvoření. A mezi těmito dvěma nejistotami stojí rodič: zcela zodpovědný, v podstatě bezradný, lapený uprostřed neustále se smršťujícího kruhu viny a potřeby chránit, až zamrzne v bodu jakési setrvačné pasivity. Je v tom ale také určitá forma svobody – přenos obav ze svého já na dítě je natolik dokonalý, že se doslova vypaříte. Jen tak, jako lusknutím prstu. Na mě se neohlížejte, já nejsem důležitá.
Matka mučednice je jakýsi druh vyšší bytosti – někdo, kdo se celý rozdal. Díky ní jsme všichni tady. Ale také nám, i sama sobě, leze pěkně na nervy.
Myslím, že matky se strachují víc než otcové i proto, že strachování přispívá k jejich plodnosti. Strachovat se znamená vlastnit, krotit, chovat. Strach a starostlivost jsou ze všech emocí ty nejhouževnatější. Starost – a ten, kdo se strachuje – nikdy nepovolí. „Tohle nikdy neskončí,“ říkává moje máma, „nikdy,“ a má na mysli jak lásku, tak všechno to trápení.
Starostlivost totiž nemá příběh. Nijak se nemění ani nevyvíjí a nenabízí žádné rozuzlení. Právě k tomu slouží – nutí nás totiž vytrvat, držet a nikdy nepustit. Na druhou stranu je někdy těžké být tím, koho takto drží a odmítají pustit. Většinou to ale člověka prostě jenom štve, a to zvlášť když si uvědomí, že předmětem té úzkosti není on sám. I poté, co se rodičům vypaříme z hlavy jako přelud, svírají nás pevně dál jako nějakou Věc. Věc, již nazývají naším jménem. Matka totiž nemá schopnost se svého dítě vzdát. A pak, za dlouho dobu, ať už v nouzi, neštěstí nebo ve stáří, se vrátíme do jejího „držení“, protože někdy prostě chceme, aby nás máma chovala, když už ne v náručí, tak alespoň v srdci, tak jako ji dosud chová její máma, občas dokonce ještě dnes.
You must always check a silence, not because the baby might have choked, but because it is in the middle of destroying something, thoroughly and slowly, with great and secret pleasure. It is important to remember this — you run back to the room, not to see if the baby needs resuscitation, but to save your floppy disks. Once you realise where the balance actually lies you can free yourself from the prison of worry. I know this. I am an expert. Some people, as they mount the stairs, might listen for the sound of a toy still in use — to me, this was the sound of the baby randomly kicking buttons in a sudden choking or epileptic fit. I used to read the ‘Emergencies’ section in the How to Kill Your Baby books all the time. The How to Kill Your Baby books are so popular that I assume some part of us wants to do just that. If the unconscious works by opposites, then it is a murderous business too, giving birth.
How to Kill Your Baby: A List:
Too much salt, fungally infected honey, a slippy bath surface, suddenly jealous pets, permanently jealous siblings, a stupid or pathological babysitter, the stairs, a house that goes on fire while you are ‘outside moving the car’, a child-snatcher, a small plastic toy, a playful jiggle that is as bad as a shake, an open cutlery drawer, a necklace, a string, a plastic bag, a piece of burst balloon, an electric cord, a telephone cord, a lollipop, a curtain cord, an inhaled sweet, an accidentally suffocating pillow, a smoky room, the wrong kind of mattress, an open window, a milk allergy, a nut allergy, a bee sting, a virus, a bacterial infection, a badly balanced walker, a bottle of bleach, all kinds of weedkiller, both on the lawn or in the bottle, pesticides, miscellaneous fumes, all carcinogens including apples, a failure to apply sun cream, the lack of a hat, battery-produced eggs, inorganic meat, cars. You might also have Munchausen’s syndrome by proxy without knowing it, so it is a good idea to check yourself for this, from time to time.
As far as I can see from the news reports, one of the most dangerous creatures in a child’s life is a stepfather, but the books don’t seem to mention them. They warn against mothers’ endless sloppiness with dangerous domestic objects, but they never mention their taste in men.
When the baby is eight months old, she cries every time I move out of sight. This separation anxiety can get quite wearing — it is so large and so illogical. Besides, I don’t need to be reminded that I’m not going anywhere, I am with this baby all the time. But I wonder if part of the problem isn’t my own anxiety when I leave the room. Will she still be alive when I get back? I picture the court case.
‘And why, pray tell, did you leave the baby?’
‘I . . . A call of nature, your honour.’
He pauses. A ripple of sympathy runs through the courtroom.
‘Well, I suppose even the best mothers must er um,’ though you know he thinks we shouldn’t. ‘Case dismissed. I suppose.’
Mothers worry. Fathers worry too, of course. But mothers are supposed to worry, and fathers are supposed to reassure. Yes, she is all right on the swing, no, he will not fall into the stream, yes, I will park the buggy in the shade, oh, please get a grip.
Is it really a gender thing? Maybe the people who worry most are the ones who spend the most time with the baby, because babies train us into it — the desperation of holding, walking, singing, distracting. Babies demand your entire self, but it is a funny kind of self. It is a mixture of the ‘all’ a factory worker gives to the conveyor belt and the ‘all’ a lover offers to the one he adores. It involves, on both counts, a fair degree of self-abnegation.
This is why people who mind children suffer from despair; it happens all of a sudden — they realise, all of a sudden, that they still exist. It is to keep this crux at bay perhaps — that is why we worry. Because worry is a way of not thinking something through.
I think worry is a neglected emotion — it is something that small-minded people do — but it has its existential side too. Here is the fire that burns, the button that chokes, here is the kettle, the car, the bacterium, the man in a mac. On the other side is something so vulnerable and yet so huge — there is something unknowable about a baby. And between these two uncertainties is the parent; completely responsible, mostly helpless, caught in an ever-shrinking circle of guilt and protectiveness, until a kind of frozen passivity sets in. There is a kind of freedom to it too — the transference of dread from the self to the child is so total: it makes you disappear. Ping! Don’t mind me.
The martyred mother is someone uplifted, someone who has given everything. She is the reason we are all here. She is also, and even to herself, a pain in the neck.
I think mothers worry more than fathers because worry keeps them pregnant. To worry is to possess, contain, hold. It is the most tenacious of emotions. A worry — and a worrier — never lets go. ‘It never ends,’ says my mother, ‘it never ends,’ meaning the love, but also the fret.
Because worry has no narrative, it does not shift, or change. It has no resolution. That is what it is for — not ending, holding on. And sometimes it is terrible to be the one who is held, and mostly it is just irritating, because the object of anxiety is not, after all, you. We slip like phantoms from our parents’ heads, leaving them to clutch some Thing they call by our name, because a mother has no ability to let her child go. And then, much later, in need, or in tragedy, or in the wearing of age, we slip back into her possession, because sometimes you just want your mother to hold you, in her heart if not in her arms, as she is still held by her own mother, even now, from time to time.
Anne Enright, ‘Worry’ in Making Babies: Stumbling into Motherhood, London: Vintage, 2005, 177-79.
Jakmile nastane ticho, je potřeba zbystřit. Ne snad z obavy, že by se miminko udusilo, ale proto, že zrovna něco důkladně a s tichým potěšením rozbíjí. Je důležité mít na paměti následující: zpátky do pokojíčku neběžíte, abyste zjistili, jestli miminko potřebuje resuscitovat, ale abyste zachránili své diskety. Jakmile vám dojde, kde přesně leží rovnováha mezi těmito dvěma protipóly, vymaníte se ze spárů starostí. Vím to. Jsem v tomhle oboru odbornice. Někteří lidé se cestou do poschodí snaží zaslechnout zvuk nějaké hračky, se kterou si dítě snad ještě hraje. Ale já si pod tím zvukem vždycky představila nemluvně, které v epileptickém záchvatu nebo proto, že se dusí, nahodile mačká tlačítka. Dříve jsem v knížkách typu Jak (ne)zabít své dítě čítala rubriky věnované „Nouzovým situacím“. Knížky na téma Jak (ne)zabít své dítě jsou tak populární, až mám dojem, že něco morbidního v nás chce udělat spíš to druhé. Pokud je nevědomí založené na vzájemně závislých protikladech, pak je už samotný porod vražednou záležitostí.
Jak (ne)zabít své dítě – výčet ohrožujících faktorů:
Přemíra soli, kontaminovaný med, kluzký povrch vany, nečekaný záchvat žárlivosti u mazlíčků, předvídatelný záchvat žárlivosti u sourozenců, neschopná nebo šílená chůva, schody, dům, který zničehonic vzplane, zatímco „venku přeparkováváte auto“, únos, malá plastová hračka, hravé pohupování, které se vyrovná zacloumání, otevřený šuplík s příbory, náhrdelník, provázek, igelitový pytlík, útržek nafukovacího balonku, elektrický kabel, telefonní šňůra, lízátko, závěsová šňůra, vdechnutá sladkost, neúmyslné udušení polštářem, zakouřená místnost, špatný typ matrace, otevřené okno, alergie na mléko, alergie na ořechy, včelí žihadlo, virus, bakteriální infekce, špatně vyvážené chodítko, nádoba s pracím gelem, všechny druhy herbicidů v lahvích nebo rozprášené na trávě, pesticidy, nejrůznější výpary, všechny karcinogeny včetně jablek, nenamazání opalovacím krémem, nenasazený klobouček, vejce z klecových chovů, maso z velkochovů, auta. Taky můžete mít Münchhausenův syndrom v zastoupení, aniž byste o tom věděli, proto je dobré se na něj nechat jednou za čas vyšetřit.
Nicméně dle médií se zdá, že zdaleka největší riziko pro dítě představuje nevlastní otec, a je proto zarážející, že o něm se tyhle knihy nikdy nezmiňují. Varují před nenapravitelnou nedbalostí matek při zacházení s nebezpečnými domácími předměty, ale vůbec si nevšímají toho, jaký mají vkus na muže.
V osmi měsících se miminko rozpláče, kdykoli zmizím z dohledu, a tato separační úzkost může být velice vyčerpávající – je tak pohlcující a vlastně nelogická. Přece mi nikdo nemusí připomínat, že se nemám vzdalovat, když jsem se svou ratolestí stejně od rána do večera. Napadá mě ale, jestli ten problém částečně neplyne z mé vlastní úzkosti, která mě přepadne, kdykoli z dětského pokoje odejdu. Bude ještě naživu, až se vrátím? V duchu už vidím ten soudní proces.
„Ale proč jen jste, prosím vás, toho kojence nechala samotného?“
„Já… volání přírody, vaše ctihodnosti.“
Odmlčí se. Soudní síní zašumí vlna soucitu.
„No, předpokládám, že i ta nejlepší matka někdy musí, ehm…,“ i když je vám nad slunce jasné, že si myslí, že by nikdy a za žádných okolností neměla. „Předpokládám, že případ lze považovat za uzavřený.“
Matky jsou zkrátka starostlivé. Otcové samozřejmě také, ale u matek se přímo předpokládá, že se budou strachovat, zatímco otcové je mají uklidňovat. Ano, jistěže se jí na té houpačce nic nestane; ne, to víš, že nám nespadne do potoka; ano, dám kočárek do stínu, ale hlavně se už, prosím tě, uklidni.
Je to ale skutečně věc pohlaví? Možná že nejvíc se strachují prostě ti, kdo s miminky tráví většinu času, protože ona nás k tomu zkrátka nutí – všechno to zoufalé konejšení, popocházení, zpívání, rozptylování. Kojenci sice vyžadují pozornost celého našeho já, ale je to takové podivné já. Je to směsice odevzdání, s nímž se tovární dělník věnuje pásovému dopravníku, a absolutního odevzdání, které milenec slibuje své vyvolené. Oba případy vyžadují velkou míru popření sebe sama.
Proto lidi, kteří se starají o děti, často přepadá beznaděj. Stává se to zčistajasna – najednou si uvědomí, že ještě existují. Snad právě strachováním držíme tento stav pod kontrolou. Starosti nám totiž neumožňují zamýšlet se nad věcmi do takové hloubky.
Myslím si, že strach a starostlivost jsou opomíjené emoce, které si spojujeme nanejvýš s chováním úzkoprsých lidí, ale mají také svou existenciální stránku. Na jedné straně máme nejrůznější nebezpečí: požár, knoflík, který může zaskočit, ale také varnou konvici, jedoucí auto, bakterie nebo muže v baloňáku. Na druhé straně je tu něco zoufale zranitelného a přitom neuvěřitelného – dítě je v zásadě nepochopitelné stvoření. A mezi těmito dvěma nejistotami stojí rodič: zcela zodpovědný, v podstatě bezradný, lapený uprostřed neustále se smršťujícího kruhu viny a potřeby chránit, až zamrzne v bodu jakési setrvačné pasivity. Je v tom ale také určitá forma svobody – přenos obav ze svého já na dítě je natolik dokonalý, že se doslova vypaříte. Jen tak, jako lusknutím prstu. Na mě se neohlížejte, já nejsem důležitá.
Matka mučednice je jakýsi druh vyšší bytosti – někdo, kdo se celý rozdal. Díky ní jsme všichni tady. Ale také nám, i sama sobě, leze pěkně na nervy.
Myslím, že matky se strachují víc než otcové i proto, že strachování přispívá k jejich plodnosti. Strachovat se znamená vlastnit, krotit, chovat. Strach a starostlivost jsou ze všech emocí ty nejhouževnatější. Starost – a ten, kdo se strachuje – nikdy nepovolí. „Tohle nikdy neskončí,“ říkává moje máma, „nikdy,“ a má na mysli jak lásku, tak všechno to trápení.
Starostlivost totiž nemá příběh. Nijak se nemění ani nevyvíjí a nenabízí žádné rozuzlení. Právě k tomu slouží – nutí nás totiž vytrvat, držet a nikdy nepustit. Na druhou stranu je někdy těžké být tím, koho takto drží a odmítají pustit. Většinou to ale člověka prostě jenom štve, a to zvlášť když si uvědomí, že předmětem té úzkosti není on sám. I poté, co se rodičům vypaříme z hlavy jako přelud, svírají nás pevně dál jako nějakou Věc. Věc, již nazývají naším jménem. Matka totiž nemá schopnost se svého dítě vzdát. A pak, za dlouho dobu, ať už v nouzi, neštěstí nebo ve stáří, se vrátíme do jejího „držení“, protože někdy prostě chceme, aby nás máma chovala, když už ne v náručí, tak alespoň v srdci, tak jako ji dosud chová její máma, občas dokonce ještě dnes.
Translation Commentary
Michal Otáhal
I chose to translate the short essay “Worry” by Anne Enright from the collection Making Babies: Stumbling into Motherhood (first published in 2004). This essay offers an original approach to the theme of motherhood based on Enright’s personal experience with raising her child. As a new mother she read many books outlining “proper” ways in which to take care of children and what harmful things can befall them. She refers to these handbooks en masse as to the “How to Kill Your Baby” genre. The mocking title implies that the reading of these books produces a great amount of worry in mothers who learn that almost anything with which their babies come into contact can have lethal consequences. Enright presents the reader with an exhaustive list of examples of such dangers.
The satirical tone of the essay is not meant to mock the over-worried mothers, but it is Enright’s key to raising serious questions about eternal love and sacrifice of mothers for their children. Regarding the translation, it was difficult to set the right tone for the two opposing strains of the essay: caustic satire and genuine meditation on the subject of motherhood. In one part of the text, the author pretends to jeer at the overprotectiveness of mothers and, in the other one, she glorifies it. These contradicting tones allow the translator to use a more lively and casual style than in an academic essay. But it still has to remain serious since the theme is not so playful as it may seem at first glance.
A number of the key concepts that Enright’s essay uses have multiple counterparts in Czech: they are synonyms with slightly different connotations. Therefore, the translator has to assess which equivalent is the most fitting in the particular instance so that the meaning of the whole sentence is not distorted. The two most crucial (and the most complicated) words are also the two most frequently used by Enright: “worry” and “baby.”
For the first concept, which appears even in the title, I used several Czech counterparts of “worry.” In English, the word has the same form as noun and verb, but that does not apply in Czech. We use “starost” as a noun, which implies worry and care, and “strachovat se” or “dělat si starosti” as verbs, which both imply fear and concern. The verb can be, however, converted into a noun with slightly different connotations: “strachování” which is a more active form of “starost.” Because of these nuances, the concept of “worry” represents a problematic issue in translation since it cannot be expressed with a single Czech equivalent.
The other word, “baby,” proved to be even more challenging. It has several counterparts in Czech which have different emotional charges and can, in some cases, determine the approximate stage of the child’s development. In the translation, it was important to maintain balance between these synonyms, especially as Enright says that a mother has to “realise where the balance actually lies” in order to properly assess some of the potentially dangerous situations the baby may have encountered.